Ani jsem si nemyslela, jak moc mi náš název blogu vleze tak říkajíc pod kůži. Denně totiž řeším cvičení opačného směru od paty k hlavě. Není to ani hubnoucí ani kondiční cvičení, je to Vojtova metoda.
Nebudu zde popisovat jak správně cvičit, prozatím bych chtěla ukázat jak nám „Vojta“ změnil život. Nejprve nám ho tedy obohatil sám Viktor a za pár týdnů od jeho narození nám k Viktorovi přibyl ještě v podstatě další člen rodiny, kterého všude vozíme s sebou, někdy ho už mám plné zuby a ráda bych se s ním už nadobro rozloučila. I když s odstupem můžu říct, že na cvičení si člověk postupně dokonce zvykne. Tak jako s jinými dětmi si vytvoříte určitý rytmus dne, tak se cvičením je jen tento rytmus o něco pestřejší. Horší je nejistota v dalším vývoji a také otázky lidí kolem.
Já s Viktorem cvičím již od jeho narození. Takže víc jak rok a půl. Kdybych každou minutu cvičení převedla na klik, tak denně by jich bylo minimálně 60, takže touto dobou bych vypadala… no, raději nedomýšlet. První impulz, že máme cvičit, přišel již v porodnici, protože Viktor se vyloupl na svět téměř o dva měsíce dřív a navíc koncem pánevním. Jak se tedy jeho stav stabilizoval a byl schopný být bez inkubátoru, začal náš boj. Bylo to asi v jeho třech týdnech a diagnóza v té době zněla centrální koordinační porucha – laicky řečeno bylo nutné posílit svaly, které měly tendenci ochabovat a ty druhé naopak protáhnout. S touto diagnózou a cvičením 4 krát denně jsme si vystačili až do jeho 9 měsíců. Poté přišla ta pravá diagnóza a to přímo dětská mozková obrna a konkrétně spastická diparéza. Takže nejen že mi neuroložka neoznámila, že se cvičením můžeme skončit, ale naopak, že mi nedá jistotu, jestli naše dítko bude někdy chodit samo. Ještě mi řekla, že klidně můžu začít řvát, nebo nadávat, že to je normální reakce, což mi přišlo v tu chvíli asi divnější, než její předchozí vyjádření. Od začátku jsem totiž měla tušení, že je něco jinak, i když objektivní důvod téměř nebyl. Vyšetření do této doby byla víceméně v pořádku.
A tak pokračujeme a přiznám se, že teď už si termín, do kdy to vydržíme, nedávám. Původních maximálně 9 měsíců, ke kterým jsem se upínala, se rozplynulo a čas se stal opravdu veličinou relativní. Také mi už přijde normální, že každý týden jdeme minimálně jednou do nějaké ordinace, takže na co jsem se se starším synem připravovala den dopředu, teď neřeším a úkol je jen dorazit do té správné čekárny.
Jedné věci jsem se obávala, když jsme se cvičením začali. Nebylo to, že to malého bolí, ale to, že mne bude odmítat, že na mne bude naštvaný za to, jak ho omezuji, že mu ubližuji. Teď vím, že Viktor je mnohem radostnější, přátelštější dítě, než byl starší syn. Cvičení teď bere jako normální součást života – ne že by se na něj těšil. Ale pohled na lehátko, které se u nás velmi dobře zabydlelo a syn by ho možná jmenoval jako běžnou součást obýváku, ho nijak nestresuje.
Rozhodně nejsem odbornicí na Vojtovu metodu a přiznám se, že jí ani nechci být. Těším se, až nám cvičení skončí, ale zároveň vidím, jak ze špatného pohybu, který je pro postižené dítě v podstatě přirozený, díky této metodě vykřešeme správný pohyb, který si mozek jako nově přirozený zapamatuje a pak jej používá. Také nenechávám vše jen na „vojtovce“, ale metody kombinujeme s příjemnějšími, ale o tom zase příště.
Díky Moni za pěkný článek a za upřímnost.
Hodně sil a vytrvalosti do cvičení :)
Díky Peti, dlouho jsem tento článek odkládala. Vytrvalost nikdy nebyla mojí silnou stránkou – řekla bych, že Bůh má zvláštní smysl pro humor.
Držím pěstičky a myslím na Vás!My sme cvičily sice jen od 3. měs do 11. měs. ale ráda sem pak končila a přešla jen na cvičení nožiček.
Moni, hrozně se mi líbí, jak ty slova skládáš na papír ;-) a je dobře, že jsi to tu dala! Máš můj obdiv ;-)
Krásný článek Moniko…moc obdivuju vaše odhodlání a bojovnost, s jakou to zvládáte. A strašně si cením té otevřenosti ve věcech, který nejsou jednoduchý. Myslíme na vás hodně často, až se zpětně stydím, jak jsem „protrpěla“ ty pitomé tři měsíce, co jsme cvičili my. Vikouš je prostě super, strašně se mi tuhle v neděli líbil, je fakt pozitivně nabitý – aby taky ne, když má tak super rodiče :)
Moc vám všem děkuji za povzbuzení. Doufám, že Viktor se na mne nebude zlobit, že tu mluvím o něm bez něj. Pevně věřím, že jednou tu napíšu článek o tom, že už jsme úspěšně docvičili.
Taky jsme cvičili vojtovku, jeden rok, byl to boj a odříkání, ale stálo za to. Den, kdy nás propustili, si pamatuju přesně, jako bych šla od maturity. Přeji mnoho sil a zdraví!
Díky za přání, někdy fakt nevím pro koho je to cvičení horší, ale díky Bohu za pokroky, kterých díky vojtovce dosahujeme. A gratuluji vám k velkému odcvičenému úspěchu.
Zdravím Moniko, momentálně hledám nějaké články, nebo spíše útěchu či jen svěření se se svou momentální slabostí. Synovi je 21 měsíců a po 3 měsících lehkého cvičení nám začíná dril, 4x denně. Paní doktorka mi zapůjčila lehátko, při pohledu na něj se mi stahuje žaludek, syn u levé nohy našlapuje jen na špičku a dle vyjádření fyzioterapeutky nás čekají tak 2 roky cvičení. S mojí vůlí je to dost slabé, jak píšeš o tom zvláštním smyslu pro humor nějakých vyšších sil, momentálně nevím kde vezmu síly svoje. Mám strach že s ním nebudu cvičit dobře, nevím jestli to vůbec výrazně pomůže, začali jsme cvičit docela pozdě a ačkoliv to syn zvládá s brekem jen u cvičení, je mi strašně když si vezmu, že ho do toho pláče vlastně musím nutit kvůli jeho dobru. Přeju hodně síly, těším se až si jednoho dne uvědomím a uvidím, že i nám vojtovka pomáhá
Děkuji za přání, síla a vytrvalost je opravdu to, co je potřeba ke cvičení mít. Ale také naděje a ta je u vás určitě veliká. Napíšu víc na mail. My jsme teď opět v lázních, opět v drilu cvičení, plavání, cvičení…Je to boj, ale stojí to za to. I v těch 21ti měsících, v lázních vídím jak cvičí i 9ti leté, 15ti leté děti i starší a výsledek je i tehdy vidět, i když samozřejmě čím dřív, tím je zlepšení rychlejší a lepší. A na termín od fyzioterapeutky bych vůbec nehleděla, oni sami neví. Oběma vám taky přeji hodně sil a ať si užíváte chvil spolu. Cvičení je „jen“ několik chvilek během dne. Důležitý je čas, který máte spolu.