Domů » mateřství

Štítek: mateřství

Z rodiny doletí dál

Brzy budeme mít svátek. My všechny mámy. My tu dnes ale nemáme žádný speciální článek přímo pro tento den. Poslední rok jsme jich napsaly hned několik. Pokud chcete, můžete si přečíst si o tom, jak jsem jeden takový článek o mateřství snažila napsat přesně před rokem a jak to nakonec dopadlo. Nebo o tom,  co nás naučila naše vlastní máma. Můžete si taky společně s námi společně stoupnout do fronty nebo do ulic se vztekajícím se batoletem a ujistit se, že v tom vážně nejste samy. Nebo se třeba spolu s námi ještě jednou ohlédněte za třetím šestinedělím nebo rovnou za osmi lety mateřské a pak si užijte ten pocit, že i máma je pořád žena. Pokud Vás to bude bavit, klidně si zalistujte ještě dál. Za těch pět let, co blog píšeme, už je těch článků, nejen o mateřství, za námi opravdu dost :) Dnes bychom Vám ale chtěly říct něco hodně důležitého. Read more

Po mateřské o mateřské

foto Petra Hašková

Uteklo to. Fakt, že jo. Osm let rodičovské dovolené je za mnou. Ne, nechci se tu dnes nostalgicky rozepisovat o tom, jaké to bylo a nebylo, to už jsem zvládla hezky v klidu sama při prohlížení starých alb :) Bylo to ale osm let života, které jsem strávila se svými dětmi a v mém dosavadním životě tohle období zabralo téměř třetinu, což tedy rozhodně není málo. Nedávno jsem se šla rozloučit do své původní práce, kde mi hned ve dveřích hlásili – „Taková holčička jste byla a teď je z Vás krásná mladá žena.“ Asi jo, asi už vážně nejsem holka (i když si pořád myslím, že duše nestárne). Někam jsem se ale za ty roky určitě posunula, možná i změnila. Kam a jak? Read more

Ve frontě

ja-a-maty

Možná to znáte. Stojíte ve frontě a v kočárku nebo za ruku máte batole, které po chvilce zjistí, že se nudí (jako 90% všech lidí v obchodě). Po další chvilce zjistí, že se nudí tak moc, že to potřebuje sdělit (jako 90% lidí v obchodě, kteří to začnou sdělovat člověku stojícímu za sebou). Jenže batole negativní emoce většinou sděluje řevem, křikem, pláčem. A najednou se 90% procent lidí v obchodě přestane nudit. A hledí na Vás. Pohoršeně, a v očích jim čtete otázku „Co s tím, matko, uděláš?“ Někteří to nevydrží a utrousí (potichu, aby to vypadalo, že to jako nemůžu slyšet, ale dostatečně nahlas na to, abych to nepřeslechla): „To je hrozný, jak ty děcka křičí. To já už bych mu teda dala přes zadek!“
S první půlkou věty nemůžu než souhlasit. Možná Vám řeknu tajemství, ale matky taky nesnáší křík (nejen) svých dětí. Neznám nikoho, kdo by si ho užíval. Jsou lidé, kteří po čase trochu otupí. Ale jen trochu. I mámy jsou jen lidi. A mají ušní bubínky – fakt! A druhou půlku věty nechápu. Dítě křičí, tak mu dám na zadek…a co myslíte, že se stane? Ano, začne křičet ještě víc :)
Co v takových chvílích dělávám? Jak kdy. Občas pomůže říct básničku, občas vzít do náruče, občas taky vůbec nic. Jediné co vím je, že za rok bude líp, protože dvě z mých tří dětí už se ve frontě nudí potichu.
A že si těch deset lidí přede mnou o mně myslí, že jsem úplně neschopná matka? Asi myslí. Jenže sotva vyjdu z obchodu, to dítě se začne smát a holky mi budou něco vykládat a on mě zase někdo zastaví a řekne mi, jak mám ty děti krásně vychované…
Mateřské paradoxy.

Naštěstí mámu mámou nedělá počet (ne)zvládnutých hysterických scén. Ono je to všechno trochu složitější. A těžko někoho hodnotit. Všechny uvidíme až za pár let…jestli jsme měly ten správný směr…

Doba sdílecí

 

Před pár lety nám přišlo, že tři malé děti na jeden dům je nějak moc. Zato teď už nestíháme, aby nám něco vůbec nějak přišlo. Dětí je osm. V jednu chvíli tak máte v bytě třeba 5 dětí, v další Vám zbyde třeba jen jedno. A ještě k tomu ani nemusí být Vaše. Takové pondělní odpoledne je vůbec hektické. Jdete vzít z postýlky Vaše nejmladší dítko a posadit ho na nočník, prostřední si něco kreslí, v obýváku na zemi Vám mezitím usne kojenec (ne Váš) a na schodech už si prozpěvují „Měla babka čtyři jabka“ ty dvě školačky, které šla vyzvednout máma to spícího mimina. Stíháte? Vnímáte? My už ani ne. Ale dnes je moderní sdílet kde co. Byty, auta…no, tak my sdílíme děti. A ony ještě ke všemu vypadají, že nic lepšího nemůže být!
p.s. Teo si dlouho nepospal, protože Maty ho celou dobu kamarádsky povzbuzoval štoucháním a do ucha mu šeptal „Hej!“

Až vyroste

až vyroste

 

Co bych si moc přála, až jednou vyroste?

Aby ta jeho ruka jednou byla stejně pevná jako jemná a ta ramena, aby dokázala unést mnohem víc než sebe sama…

Takové období

spolu
foto Petra Hašková

 

Četla jsem si jeden článek. O mateřství kolem dvacítky. Byl takový mile pozitivní. No jasně, patřím do té kategorie taky. Ale mám kolem sebe spoustu dalších matek. Některé jsou mladší, některé o pár, a některé i o víc než pár let starší než jsem já. A všechny máme tak stejně staré děti. Jak nás tak už pár let pozoruju, zjišťuju, že je to nakonec úplně jedno. Všechno má svoje. Výhody i nevýhody. Je úplně zbytečné se porovnávat a říkat si, co kdo stihnul a kdo je na tom líp.

V životě většiny z nás totiž jednou prostě přijde období, kdy:
– chodíte ve tři ráno po bytě, na ruce řvoucí mimino a očima posouváte ručičky hodin, aby už aspoň svítalo a všechno kolem nevypadalo tak hrozně temně
– znáte všechna česká říkadla a pohádky i pozpátku
– plníte svůj Facebook a Instagram fotkami svých pokladů, které Vám Vaši přátelé buď nadšeně lajkují nebo úplně ignorují (podle toho, v jakém jsou zrovna období)
– sedíte v kuchyni na zemi, na sporáku smrdí připálené brambory a Vám se derou do očí slzy, protože si připadáte úplně k ničemu
– stojíte uprostřed drogerie s vřeštícím batoletem, které zrovna chce poshazovat všechny věci z regálu, protože prostě jen chce a Vy zase nevíte co s ním, i když už jste doma měli dvě taková vřeštící batolata…

Když se rozhodnete mít děti, tohle všechno jednoduše přijde úplně stejně, ať už Vám je 20, 30 nebo 40.
A pak jednou přijde den, kdy poprvé necháte děti doma a jdete nakoupit a když se vrátíte, děti dělají přesně to, co řekly, že dělat budou a pak si spolu sednete do kuchyně a povídáte si a je Vám fajn, protože víte, že všechno to předtím bylo jen takové období

Výbava na miminko potřetí

IMG_8652-Edit

Do porodu zbývá už jen pár týdnů a hnízdící syndrom se nakonec opět dostavil. Je pravda, že jsem výbavu pro novorozeně odsunula na co nejpozději, protože prostě bylo potřeba vyřešit spoustu jiných věcí a nic naštěstí nenasvědčovalo tomu, že by se blížil předčasný porod. Poslední dva týdny už jsem přeci jen s narůstajícím počtem kopanců a tvrdnutím břicha lehce znervózněla. A protože na obcházéní obchodů nebyl čas, pěla jsem chválu na nakupování po internetu. Read more