Domů » Po mateřské o mateřské

Po mateřské o mateřské

foto Petra Hašková

Uteklo to. Fakt, že jo. Osm let rodičovské dovolené je za mnou. Ne, nechci se tu dnes nostalgicky rozepisovat o tom, jaké to bylo a nebylo, to už jsem zvládla hezky v klidu sama při prohlížení starých alb :) Bylo to ale osm let života, které jsem strávila se svými dětmi a v mém dosavadním životě tohle období zabralo téměř třetinu, což tedy rozhodně není málo. Nedávno jsem se šla rozloučit do své původní práce, kde mi hned ve dveřích hlásili – „Taková holčička jste byla a teď je z Vás krásná mladá žena.“ Asi jo, asi už vážně nejsem holka (i když si pořád myslím, že duše nestárne). Někam jsem se ale za ty roky určitě posunula, možná i změnila. Kam a jak?

  1. Mít to komu říct. Bylo mi 21 let, když jsem si z porodnice odnášela tříkilový uzlík, který se v té růžové mikině úplně ztrácel, takže jsem neustále kontrolovala, jestli mi v rukách nezůstala jen ta mikina. Většina mých vrstevníků v té době byla o pár budov vedle. Zrovna jim asi začínala nějaká přednáška na vysoké škole. Já si život dobrovolně přeskládala trochu naopak, než je v dnešní době zvykem, ale ano, tím pádem jsem byla prostě sama. I když jsem kamarádky úplně neztratila, bylo mi jasné, že řešit s nimi problémy šestinedělí a první příkrmy, vážně nemůžu. Kdo mi byl věkově nejblíž a kdo měl zrovna malé dítě, byla nakonec moje vlastní ségra. A byl to vlastně docela paradox, protože jsme si předtím celých 15 let v jednom pokoji lezly docela na nervy, jedna z druhé občas šílely a nakonec až právě díky dětem jsme k sobě našly cestu. Celou mateřskou jsme tak prožily spolu a ještě k tomu rády. A nejen my dvě, ještě taky Monča, švagrová, která si svůj čtyřkilový uzlík odnášela z té samé porodnice jen o 6 týdnů později. Tím, že jsme první, i ty druhé děti měly vlastně skoro zároveň, řešily jsme všechno spolu (a už tím neobtěžovaly okolí). Všechny ty probdělé noci, období vzdoru (nás i dětí), první slova, krůčky, básničky, úspěchy i úrazy… Jsem ráda, holky, že jsem na to díky vám sama nebyla a vlastně nejsem doteď!
foto Petra Hašková

2. Mamiiii, já se nudím! Jako čerstvá máma jsem si myslela, že mezi mé povinnosti (k těm tisícům dalších) patří i úkol neustále bavit své děti. Už ani nevím, kde jsem k takové hlouposti přišla, každopádně jsem ji u své první dcerky docela dlouho praktikovala. Doteď vlastně nevím, jestli z toho byla víc unavená ona nebo já. Trávila jsem s ní celé hodiny na koberci v dětském pokoji a donekonečna stavěla komíny z kostek a obrázky z pěnových puzzlí…a očima posouvala ručičky hodin. Pak se narodila druhá dcerka a času začalo být o něco míň. Už jsem zkrátka ani nestíhala být pořád k dispozici. A zjistila jsem, že to vlastně nevadí. Když dětem dáte prostor, zabaví se samy. Později, když byly trošku starší a přišly s větou „Mamiii, já se nudím“, s klidem jsem jim odpověděla, že mají chytrou hlavu, ať si zkusí nějakou zábavu samy vymyslet. A ony to vzaly jako fakt a vymýšlely. Bylo úžasné je pozorovat, jak pořádají plesy na zámku a jak cestují do hotelů a v restauraci ochutnávají vybraná jídla a jak jedou pod stan a balí si batohy…Rozhodně tím nechci říct, že si máma svých dětí nemá celý den všimnout. Obzvlášť malinké děti pozornost opravdu potřebují, ale mám za to, že i děti potřebují svůj vlastní prostor, i ony chtějí mít svůj vlastní klid a čas pro sebe. Myslím, že nikdo z nás by nechtěl, aby na něj od rána do večera někdo mluvil a vymýšlel mu aktivity. Dnes už děti ví, že máma tu je. Pořád tu je. Ale žijeme spolu a vedle sebe a všichni máme své vlastní povinnosti a navzájem si dáváme prostor. Máma totiž není animátor.

 

3. I máma je pořád žena  Zatímco mé spolužačky používaly make-up už na základní škole, mě jeho tajemství míjelo až do maturity. Ne, že by mi bylo úplně jedno jak vypadám, ale…sama vlastně ani nevím. Když jsem pak nastoupila do práce a denně na chodbách míjela zkušené majitelky pouzdrových sukní a vysokých podpatků, začala jsem svůj vzhled řešit o něco víc. Než jsem si ale nějaké podpatky stačila pořídit, bylo na čase poohlédnout se spíš po nějakých volných šatech. Ty volné šaty jsem pak nosila ještě hodně dlouho, protože bohužel nepatřím mezi ty šťastné, které si ještě v porodnici natáhnou své netěhotenské džíny velikosti S a vyplují s kočárkem do ulic. Naštěstí i mně ty volné šaty začaly být zase volné až příliš a i když jsem se pohybovala většinu dne mezi kuchyní, dětským pokojem a parkem, začala jsem o to víc řešit, co si dám na sebe. Občas jsem si taky na internetu přečetla vzkaz nějaké maminky o tom, že co má děti, nestačí si někdy za celý den ani vyčistit zuby. A to mě tedy upřímně vyděsilo. Ne, nechci tu teď zbytečně rozhodit nějakou čerstvou maminku v šestinedělí. Sama vím, jaké to je, když má člověk ráno nějak fungovat po noci, ve které jste střídavě tišily miminko a staršímu zaháněly noční můry. A občas se mi taky podařilo převléct se z pyžama až někdy kolem oběda. Jinak mi ale přijde, že právě doma s dětmi jsem sama na sebe měla mnohem víc času než kdy dřív. Na mateřské se nemusíte honit skoro nikam na čas (doktoři jsou kapitola sama pro sebe). Máte čas se nalíčit – ano, make-up se už stal mým každodenním pomocníkem, a na hřiště není rozhodně nutné chodit v teplácích, protože na tom písku sedí děti, ne vy (viz bod č. 1) :) Až na mateřské jsem objevila kouzlo rtěnky, naučila se vázat šátky různým způsobem (a teď nemám na mysli ty na nošení dětí), kombinovat barvy, používat i jiný lak na nehty než bezbarvý a na ty podpatky se chystám letos na jaře :) A víte co? Nedělám to jen sama pro sebe. Učím to i ty svoje cácorky. Ne, nechci, aby chodily v 15 zmalované jako plakát, ale moc bych si přála, aby si užívaly svoji vlastní ženskost. Aby se radovaly z toho, že si můžou vzít šaty a pěkně se navonět. Myslím, že to není marnivost. Je to radost! p.s. A ano, ani doma nenosím tepláky :)

 

foto Petra Hašková
foto Petra Hašková

4. Počkej, až budeš mít vlastní děti Těhotenství a hlavně kojení zhoršuje paměť, ale i tak nějak tuším, že i já jsem tuhle úplně zbytečnou větu někdy z pusy vypustila. Nejspíš to bylo v nějakém mateřském opojení nebo naopak po nějaké proflámované noci s dětmi. Už ji neříkám (aspoň doufám). Po těch osmi letech mateřské musím říct, že když se Vám narodí děti, život se Vám změní, to je jasné. Pořád je to ale život. Nějaká část. Mateřství není šňůra báječných okamžiků, ale ani to není žádný horor. Žijete jinak než dřív, přemýšlíte taky trochu jinak, ale pořád jste to vy. Mateřství a rodičovství z člověka neudělá ze dne na den studnici moudrosti, nestanete se lepším nebo horším, než lidé okolo Vás. Čím víc dětí mám, tím víc si vážím svých bezdětných kamarádů. Jsem moc ráda v jejich blízkosti. Pomáhají mi dívat se na svět jejich očima, v lecčems jsou nezatížení zodpovědností, kterou já denně prožívám. Rozhodně bych ale neřekla, že mají svůj život jednodušší. V něčem ano, v něčem ne. Bojují na jiných frontách, řeší, co já třeba nemusela. Čím dál víc mi vadí rozdělení na ženy a ženy matky. Myslím, že je vážně zbytečné. Jsem si naprosto jistá, že i bez dětí lze prožít naplněný život a být plnohodnotnou ženou.  Já si vedle svých bezdětných kamarádek vždycky znovu uvědomím, kde jsem už možná mimo, co já sama dělám špatně. Třeba jako když jsem před Vánocemi spala o víkendu u kamarádky, která děti zatím nemá. Ráno jsem byla vzhůru kolem deváté, zatímco ona se z postele pomalu vyšourala až někdy za hodinu. Když jsem se jí trochu nervózně ptala, jestli to všechno stihnem, vykulila na mě oči a ptala se? „A co chceš, jako stihnout? Vždyť je víkend!“ Po letech, kdy nerozlišujete pracovní týdny a víkendy a neustále něco plánujete, Vám to nějak vůbec nedochází :)

foto Lucie Nesto

5. Strachem ničemu nepomůžeš Ve škole jsem v tom byla vážně dobrá. Maturity jsem se začala bát tuším už někdy ve druháku. Zpětně nechápu, že z pololetních písemek z matiky jsem si neuhnala žaludeční vředy, protože ještě dnes se mi o nich občas zdá. To, že jsem patřila k nejlepším studentům třídy i školy, na mém strachu neměnilo vůbec nic. Pak jsem nastoupila do práce a bála se vesele dál. Veřejné zakázky a audity pro mě byly jako za trest. Myslím, že jsem se bez nadsázky stresovala i za svého vedoucího.

A pak se mi narodily děti. Ano, to znamená, že jsem musela třikrát zvládnout porod. To nebylo nejhorší. Spíš ta těhotenství předtím. Dvě ze tří nebyla zrovna ukázková. Bála jsem se hodně, ale musela jsem to nějak přestát. A jak dětí přibývalo, přibývalo i všemožných strachů.  Jen už nebylo tak jednoduché se jim poddat jako kdysi ve škole. Nemohla jsem se celé dny a noci bát o to, aby se mým dětem nebo mně něco nestalo. To by nebyl život. A tak jsem přestala toužit v životě po pomyslných jedničkách a postupně se stala spíš pohodovou trojkařkou. Začala jsem brát věci tak, jak přicházely a neřešit, co zatím není. Časem zjistíte, že v životě musíte vyřešit daleko těžší věci než matematické rovnice. Když jsme v létě čekali na verdikt ohledně zdravotního stavu naší dcerky, nebylo to úplně jednoduché čekání. Byly dvě varianty. Jedna ne moc dobrá a ta druhá, hodně špatná. Odmítla jsem se stresovat dopředu. Řešili jsme jednotlivé kroky postupně. Nakonec to byla ta první možnost a život jde prostě dál.  Jasně, pořád se o své děti bojím a teď, když je mám, bojím se i o sebe, abych tu pro ně mohla být. Život je ale na neustálý strach moc krátký a troufám si říct, že i moc krásný.

foto Petra Hašková

Nejspíš bych mohla ještě pokračovat a nejspíš i budu, ale až zase příště.

Mateřství totiž mateřskou nekončí, takže se k němu v různých článcích a v různých podobách budeme asi střídavě vracet ještě nějaký ten čas :)

 

 

 

 

 

 

 

4 comments

  1. Hana says:

    Hezky sepsané, ale hodně nesouhlasím s tím make-upem.. Namalované ženy (a holčičky / mladé dívky už vůbec ne!) nikdy nejsou tak krásné, jak ty přirozené.. Raději bych dcerky učila, že jsou dokonale nádherné takové, jaké jsou, že si nepotřebují patlat na obličej chemii a spoustu peněz a trávit tím zbytečně čas, ten jde využít stokrát lépe věcmi, na kterých záleží ;)

    • Marki says:

      Hani, díky za komentář. Ono se to asi trochu spletlo dohromady. Neměla jsem rozhodně na mysli, že bych make-up dávala svým holčičkám. Ani já si nemyslím, že by to bylo pro mladou pleť něco dobrého a zdravého, ale zase si myslím, že dekorativní kosmetika není vůbec špatná věc (od určitého věku). Já sama se líčím sice denně, ale velmi decentně. Chtěla jsem tím hlavně říct, že mi přijde dobré, když se o sebe žena stará (nejde jen o líčení), že je to vážně radost a není tím myšleno, že má stát u zrcadla celý den. A nemám moc ráda, když se, co se týče péče o vzhled, pohrdavě říká, že je mnohem lepší se věnovat mnohem důležitějším věcem. Já sama péči o vzhled považuji prostě za běžnou a přirozenou součást života. Snad je to teď trochu pochopitelnější…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *