Domů » děti

Rubrika: děti

A co doma jako pořád děláš?

foto Míša Kramolišová

„Children are not a distraction from more important work. They are the most important work. “ C.S. Lewis

Tenhle citát jsem si přečetla v neděli večer na jednom mém oblíbeném zahraničním instagramovém profilu. Docela mi přišel vhod. Po osmi a půl letech je to letos poprvé, co každé všední ráno odejdou všechny tři děti do školy a školky a já zůstávám sama doma. A ano, zůstávám doma. Musím sem popravdě napsat, že to není jen proto, že už pár let běží náš eshop. Ten jsme totiž před pár lety zakládaly právě s tou myšlenkou, abychom mohly pracovat a přitom být svým dětem co nejblíž.

O své práci jsem se tu nikdy příliš nerozepisovala. Nebylo taky moc o čem. Po škole jsem pracovala rok v kanceláři. Pak jsem už byla doma s dětmi. V únoru jsem se do své původní práce měla vrátit. Nevrátila. Neříkám, že jsem o tom za celou tu dobu nepřemýšlela, že jsem tu možnost vůbec nezvažovala. Neříkám, že se mě asi tak  poslední dva roky pořád někdo neptá, kdy se plánuju do práce vrátit nebo co budu po mateřské dělat. Asi abych konečně zapadla. Do nějaké kolonky. Tlak okolí je velký, co si budeme povídat. Read more

Cesta k moři neprakticky, ale romanticky

Poslední prázdninový víkend před námi. Dnes ale nečekejte žádný článek k začátku školy ani nostalgické ohlédnutí za uplynulými týdny. To nejlepší na konec, říká se. My si to letos doma splnili. Po deseti letech a třech dětech jsme vyjeli pozdravit moře. A bylo to krásný. Článků o cestování s dětmi je všude plno. Já ten dnešní pojala tak nějak po svém. Trochu neprakticky, ale romanticky. Však mě znáte… Read more

Z rodiny doletí dál

Brzy budeme mít svátek. My všechny mámy. My tu dnes ale nemáme žádný speciální článek přímo pro tento den. Poslední rok jsme jich napsaly hned několik. Pokud chcete, můžete si přečíst si o tom, jak jsem jeden takový článek o mateřství snažila napsat přesně před rokem a jak to nakonec dopadlo. Nebo o tom,  co nás naučila naše vlastní máma. Můžete si taky společně s námi společně stoupnout do fronty nebo do ulic se vztekajícím se batoletem a ujistit se, že v tom vážně nejste samy. Nebo se třeba spolu s námi ještě jednou ohlédněte za třetím šestinedělím nebo rovnou za osmi lety mateřské a pak si užijte ten pocit, že i máma je pořád žena. Pokud Vás to bude bavit, klidně si zalistujte ještě dál. Za těch pět let, co blog píšeme, už je těch článků, nejen o mateřství, za námi opravdu dost :) Dnes bychom Vám ale chtěly říct něco hodně důležitého. Read more

Když máte pocit, že už jste za vodou

Když už si říkáte, že jste celkem za vodou, že děti už jen tak bezdůvodně nekřičí ani se na veřejnosti nevztekají, udělá vám nejmladší tříleťák uprostřed města scénu jako vystřiženou. Takovou jako ještě nikdy ne. Když ho nemůžete udržet ani uklidnit (drželi jste někdy vztekající se batole?) a vlastně vůbec netušíte co se v té jeho hlavě děje. Korunu tomu nasadí, když se s vypětím všech sil snažíte utišit jej v náručí a on začne z plných plic křičet, že chce domů za maminkou…co dělat?

Vydržet. Nějak. Nic víc se asi dělat nedá. Já aspoň za ty roky na nic lepšího nepřišla. Za pár chvil se už zase směje jakoby nic. No tak jo, jedeme dál.

p.s. Za fotku díky ségře. Taky si tím trochu vyžehlila tu škodolibou poznámku o tom, že vypadám jako neschopná chůva. Starší sestra, znáte to… :)

Po mateřské o mateřské

foto Petra Hašková

Uteklo to. Fakt, že jo. Osm let rodičovské dovolené je za mnou. Ne, nechci se tu dnes nostalgicky rozepisovat o tom, jaké to bylo a nebylo, to už jsem zvládla hezky v klidu sama při prohlížení starých alb :) Bylo to ale osm let života, které jsem strávila se svými dětmi a v mém dosavadním životě tohle období zabralo téměř třetinu, což tedy rozhodně není málo. Nedávno jsem se šla rozloučit do své původní práce, kde mi hned ve dveřích hlásili – „Taková holčička jste byla a teď je z Vás krásná mladá žena.“ Asi jo, asi už vážně nejsem holka (i když si pořád myslím, že duše nestárne). Někam jsem se ale za ty roky určitě posunula, možná i změnila. Kam a jak? Read more

Ve frontě

ja-a-maty

Možná to znáte. Stojíte ve frontě a v kočárku nebo za ruku máte batole, které po chvilce zjistí, že se nudí (jako 90% všech lidí v obchodě). Po další chvilce zjistí, že se nudí tak moc, že to potřebuje sdělit (jako 90% lidí v obchodě, kteří to začnou sdělovat člověku stojícímu za sebou). Jenže batole negativní emoce většinou sděluje řevem, křikem, pláčem. A najednou se 90% procent lidí v obchodě přestane nudit. A hledí na Vás. Pohoršeně, a v očích jim čtete otázku „Co s tím, matko, uděláš?“ Někteří to nevydrží a utrousí (potichu, aby to vypadalo, že to jako nemůžu slyšet, ale dostatečně nahlas na to, abych to nepřeslechla): „To je hrozný, jak ty děcka křičí. To já už bych mu teda dala přes zadek!“
S první půlkou věty nemůžu než souhlasit. Možná Vám řeknu tajemství, ale matky taky nesnáší křík (nejen) svých dětí. Neznám nikoho, kdo by si ho užíval. Jsou lidé, kteří po čase trochu otupí. Ale jen trochu. I mámy jsou jen lidi. A mají ušní bubínky – fakt! A druhou půlku věty nechápu. Dítě křičí, tak mu dám na zadek…a co myslíte, že se stane? Ano, začne křičet ještě víc :)
Co v takových chvílích dělávám? Jak kdy. Občas pomůže říct básničku, občas vzít do náruče, občas taky vůbec nic. Jediné co vím je, že za rok bude líp, protože dvě z mých tří dětí už se ve frontě nudí potichu.
A že si těch deset lidí přede mnou o mně myslí, že jsem úplně neschopná matka? Asi myslí. Jenže sotva vyjdu z obchodu, to dítě se začne smát a holky mi budou něco vykládat a on mě zase někdo zastaví a řekne mi, jak mám ty děti krásně vychované…
Mateřské paradoxy.

Naštěstí mámu mámou nedělá počet (ne)zvládnutých hysterických scén. Ono je to všechno trochu složitější. A těžko někoho hodnotit. Všechny uvidíme až za pár let…jestli jsme měly ten správný směr…

Šátek, má radost i záchrana

img_1897-edit-2

Tento týden probíhá Mezinárodní týden nošení dětí, tak jsem si řekla, že tento článek věnuji právě nošení v šátku.

Teo po příchodu na svět moc nechápal, proč by se jako neměl nosit dál, když to dělal přece celý svůj předešlý život. A tak se nošení v šátku stalo během pár dní opět mojí každodenní součástí. Navíc čím jsem starší, tím ten dětský pláč nějak hůř snáším. A tak abych si zachovala alespoň trochu chladnou hlavu a pohodovou domácí atmosféru, byl šátek volbou číslo jedna.

A i když kočár také občas používám, nošení pořád vede, protože má pro mne spoustu nesporných výhod: Read more

Až vyroste

až vyroste

 

Co bych si moc přála, až jednou vyroste?

Aby ta jeho ruka jednou byla stejně pevná jako jemná a ta ramena, aby dokázala unést mnohem víc než sebe sama…