Domů » Ve frontě

Ve frontě

ja-a-maty

Možná to znáte. Stojíte ve frontě a v kočárku nebo za ruku máte batole, které po chvilce zjistí, že se nudí (jako 90% všech lidí v obchodě). Po další chvilce zjistí, že se nudí tak moc, že to potřebuje sdělit (jako 90% lidí v obchodě, kteří to začnou sdělovat člověku stojícímu za sebou). Jenže batole negativní emoce většinou sděluje řevem, křikem, pláčem. A najednou se 90% procent lidí v obchodě přestane nudit. A hledí na Vás. Pohoršeně, a v očích jim čtete otázku „Co s tím, matko, uděláš?“ Někteří to nevydrží a utrousí (potichu, aby to vypadalo, že to jako nemůžu slyšet, ale dostatečně nahlas na to, abych to nepřeslechla): „To je hrozný, jak ty děcka křičí. To já už bych mu teda dala přes zadek!“
S první půlkou věty nemůžu než souhlasit. Možná Vám řeknu tajemství, ale matky taky nesnáší křík (nejen) svých dětí. Neznám nikoho, kdo by si ho užíval. Jsou lidé, kteří po čase trochu otupí. Ale jen trochu. I mámy jsou jen lidi. A mají ušní bubínky – fakt! A druhou půlku věty nechápu. Dítě křičí, tak mu dám na zadek…a co myslíte, že se stane? Ano, začne křičet ještě víc :)
Co v takových chvílích dělávám? Jak kdy. Občas pomůže říct básničku, občas vzít do náruče, občas taky vůbec nic. Jediné co vím je, že za rok bude líp, protože dvě z mých tří dětí už se ve frontě nudí potichu.
A že si těch deset lidí přede mnou o mně myslí, že jsem úplně neschopná matka? Asi myslí. Jenže sotva vyjdu z obchodu, to dítě se začne smát a holky mi budou něco vykládat a on mě zase někdo zastaví a řekne mi, jak mám ty děti krásně vychované…
Mateřské paradoxy.

Naštěstí mámu mámou nedělá počet (ne)zvládnutých hysterických scén. Ono je to všechno trochu složitější. A těžko někoho hodnotit. Všechny uvidíme až za pár let…jestli jsme měly ten správný směr…

3 comments

  1. Daniela says:

    Tak s tímto naprosto, úplně, bezezbytku a do písmene souhlasím. :-) Nejvíc mě překvapuje, že těmi co si nejvíce stěžují jsou starší paní. Zřejmě už mají odkrouceno a nárok na klid. A mívají poněkud kratší pamět, protože JEJICH děti přeci nekřičely, jak mi rozčileně sdělila jedna paní v šalině, když můj 9-ti měsíční syn nemohl v kočárku usnout. Druhý mi seděl na klíně, takže jsem tak nějak měla plné ruce na to, abych mu něčím zacpala pusu, jak mi zase „radila“ paní za mnou. :-)

    • Marki says:

      Dani, díky moc za koment. Asi to známe všechy. A mám stejnou zkušenost, snažím to brát ale s nadhledem…fakt si říkám, že už možná zapomněly. Je ale pravda, že někdy je toho nadhledu třeba opravdu hodně, aby to člověk nějak ustál :) Tak hodně zdaru!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..