Co v létě dělat nemůžete

podzim

Tak nakonec přišly. Ty tmavé a deštivé podzimní dny. Přiznám se,  že je nemám moc ráda. U nás doma teď budeme téměř půl roku skoro celé dny svítit a vstávání za tmy taky není má oblíbená činnost. Jenže člověk nemůže půl roku jen čekat na jaro a každý den, i ten nejšedivější, může přinést něco nového. A pravdou je, že na podzim se dají  úplně bez vyčitek dělat věci, které by v létě vypadaly přinejmenším zvláštně… Read more

Babiččina remoska

kynuté buchty

Stávala na prvním schodku v předsíni. Babiččina remoska. A uvnitř se pekly ty nejlepší kynuté buchty. Nebo kuře. To úplně obyčejné s bramborami omaštěnými máslem. Jenže ta vůně… Stačí zavřít oči a jsem tam znovu. V babiččiné kuchyni a je mi znovu pět let. Babička umývá nádobí u toho starého umývacího stolu, a zdá se, že jí vůbec nevadí, že tohle dělá několikrát denně a k tomu tisíc jiných věcí. Povídáme si a mně, té malé pětileté dušičce, je tak nějak hrozně fajn.

A pak prázdniny u druhé babičky. Je mi už o pár let víc. Venku mrzne a my spolu sedíme v té staré kuchyni na chalupě, babička vaří a povídáme si. Teda spíš ona povídá. Příběhy. Stokrát řečené, ale já je tak ráda poslouchám. Ne tak úplně veselé, ale vlastně vůbec ne smutné. Celé 20. století jako na dlani. A najednou ty staré zažloutlé fotky vypadají úplně jinak. Všechny ty útěky do lesa při náletu, noci v seníku, když přišli ruští vojáci, ale taky sáňkování z brněnských kopců do vysílení. Všechny ty lásky roztržené osudem a výrobky z chleba uvnitř komunistických lágrů. Malé děti, které se nikdy nedožily dospělosti a manželství, která vydržela přes všechny těžkosti…

Sedím v té kuchyni, kde sálá z kamen hřejivé teplo, dívám se na babičku a poslouchám. A když zavřu oči, klidně znovu a znovu. Jak ráda se k těm příběhům vracím. Do všech těch hořkosladkých vzpomínek lidí, které já jsem mnohdy ani nepoznala. Všechny ty radosti i bolesti, ztráty a nálezy, pevná přátelství, která vydrží mnohem víc než ostnatý drát.

Příběhy…myslím, že má velký smysl je psát, vyprávět…a hlavně žít!

 

Šátek, má radost i záchrana

img_1897-edit-2

Tento týden probíhá Mezinárodní týden nošení dětí, tak jsem si řekla, že tento článek věnuji právě nošení v šátku.

Teo po příchodu na svět moc nechápal, proč by se jako neměl nosit dál, když to dělal přece celý svůj předešlý život. A tak se nošení v šátku stalo během pár dní opět mojí každodenní součástí. Navíc čím jsem starší, tím ten dětský pláč nějak hůř snáším. A tak abych si zachovala alespoň trochu chladnou hlavu a pohodovou domácí atmosféru, byl šátek volbou číslo jedna.

A i když kočár také občas používám, nošení pořád vede, protože má pro mne spoustu nesporných výhod: Read more

Svatováclavský Rožnov

 

světnice

Jako asi většina z Vás, i my jsme včerejší volno využili k rodinnému výletu. Původně jsme zvažovali po roce znovu navštívit Vídeň, ale kombinace tři děti a velkoměsto nám nakonec nepřišla příliš lákavá, a tak jsme svůj plán přehodnotili a vyrazili do Rožnova pod Radhoštěm. Pro mě osobně město mnohých vzpomínek. Takový školní výlet ve druháku na střední, je přímo studnice vzpomínek a zážitků :) Od té doby jsem tohle krásné město ale nenavštívila. Až včera, společně s mužem a dětmi. Read more

Tři měsíce s námi

img_1625-edit

Letí to a čím víc dětí mám, tím to letí rychleji… Před rokem jsme ještě netušili a o měsíc později už s nadějí doufali. A teď se radujeme, že už je tři měsíce s námi.

A co všechno náš benjamínek za tři měsíce stihl? Jaký vlastně je?

Read more

Takové období

spolu
foto Petra Hašková

 

Četla jsem si jeden článek. O mateřství kolem dvacítky. Byl takový mile pozitivní. No jasně, patřím do té kategorie taky. Ale mám kolem sebe spoustu dalších matek. Některé jsou mladší, některé o pár, a některé i o víc než pár let starší než jsem já. A všechny máme tak stejně staré děti. Jak nás tak už pár let pozoruju, zjišťuju, že je to nakonec úplně jedno. Všechno má svoje. Výhody i nevýhody. Je úplně zbytečné se porovnávat a říkat si, co kdo stihnul a kdo je na tom líp.

V životě většiny z nás totiž jednou prostě přijde období, kdy:
– chodíte ve tři ráno po bytě, na ruce řvoucí mimino a očima posouváte ručičky hodin, aby už aspoň svítalo a všechno kolem nevypadalo tak hrozně temně
– znáte všechna česká říkadla a pohádky i pozpátku
– plníte svůj Facebook a Instagram fotkami svých pokladů, které Vám Vaši přátelé buď nadšeně lajkují nebo úplně ignorují (podle toho, v jakém jsou zrovna období)
– sedíte v kuchyni na zemi, na sporáku smrdí připálené brambory a Vám se derou do očí slzy, protože si připadáte úplně k ničemu
– stojíte uprostřed drogerie s vřeštícím batoletem, které zrovna chce poshazovat všechny věci z regálu, protože prostě jen chce a Vy zase nevíte co s ním, i když už jste doma měli dvě taková vřeštící batolata…

Když se rozhodnete mít děti, tohle všechno jednoduše přijde úplně stejně, ať už Vám je 20, 30 nebo 40.
A pak jednou přijde den, kdy poprvé necháte děti doma a jdete nakoupit a když se vrátíte, děti dělají přesně to, co řekly, že dělat budou a pak si spolu sednete do kuchyně a povídáte si a je Vám fajn, protože víte, že všechno to předtím bylo jen takové období

Baby market

Baby market

Není to ani měsíc co jsme jedno horké dopoledne na zahradě Dvorku pod Petrovem u šálku kávy domlouvaly Baby market. To jsme ale ještě ani nevěděly, že se tahle akce bude jmenovat zrovna Baby market a už vůbec jsme netušily, že bude mít takový úspěch.

My se hlavně těšily na klidný den strávený pod věží brněnské katedrály. Že tak úplně klidný nebude nám bylo jasné hned, když jsme se blížily k velkým vratům kavárny. Těmi vraty totiž celý den proudily mámy a jejich děti, na Dvorku se sem tam utvořila kočárková zácpa, ale nikomu to nevadilo, protože všichni kdo  přišli, měli jediný cíl – pořádně si ten den užít! Read more

Ségry

ségry
Foto: Petra Hašková

 

Ségry. Občas se nás někdo ptá, jak se nám spolu pracuje. Celkem dobře, říkáme. Člověk nemusí řešit žádné víkendovky na podporu budování týmu. My ho poctivě budovaly celých patnáct let v jednom pokoji. Umění uhájit si svůj prostor, názor, vyjít si navzájem vstříc a říct si i to nepříjemné, to by nám myslím šlo. A to, kdo nakonec většinou mívá poslední slovo bylo dané už někdy našimi daty narození :)
Jedna druhou známe tak dobře, že není potřeba říkat si všechno.
A možná nejlepší je, že když ta jedna má zrovna pocit, že to je všechno úplně k ničemu a nejlepší by bylo se na všechno rovnou vykašlat, ta druhá pohodí hlavou a řekne: „Hele, vzpamatuj se, co kdybychom to udělaly takhle…?“
Máma nám vždycky říkala – „Buďte rády, že se máte!“ A my jsme…