Na konci července jsem navštívila nově otevřenou Werichovu vilu a minulý týden jedním dechem přečetla Nevyžádané rady mládeži od Marka Váchy. Obojí ve mně rezonuje dost podobnými tóny. A hodně silně. Tedy nevím, jestli mi rozumíte, ale nenavštívila jsem mockrát místo, kde sice nikdo nežije, a přesto je tak plné života. A asi nikdy jsem nečetla tak naléhavou a burcující knihu. O životě. Obojí se mi dost strefilo do mých myšlenek posledních měsíců. Read more
Poslední článek letošního roku. Jaký byl a jaký nebyl. Přemýšlím o tom už pár týdnů. Jsou věci, ze kterých mám opravdu radost. Třeba, že tu teď můžu napsat, že jsme to zvládly. Každý čtvrtek jeden článek. Byl to poměrně velký závazek (myslím, že jste mnohdy ani netušili, jak moc velký :) Ale jsou tam. Všechny. Zalistujte si klidně nazpět… Read more
Když jdu okolo a mám chvilku, většinou se tam zastavím. I párkrát v týdnu. V jednom brněnském obchodě s oblečením. Read more
Moje máma. Naučila mě spoustu věcí. Jsou ale i takové, které mě učila a nejspíš o tom vůbec nevěděla. Ještě pořád se mám co učit. A snad jednou něco z toho předám zase dál… Read more
Všichni v tom žijeme. Kdo víc, kdo dál, kdo líp…Všichni se snažíme dělat vše rychle a nejlíp a co nejmíň spát a co nejvíc stihnout, zažít, ochutnat… V polovině července jsem strávila pár dnů s dcerkou v nemocnici. Letos už potřetí. Když jsem ji doprovodila na vyšetření a vracela se zpět, koutkem oka jsem zahlédla maminku, asi tak stejně starou jako jsem já. Za ruku vedla asi dvouleté dítko. Nemělo vlásky. Nespěchali. Neměli kam. Vraceli se na svůj pokoj. Ona se jemně usmívala, dítko se jí důvěřilo drželo za ruku.
Ten večer jsem musela jít na vzduch. Procházela jsem se venku asi dvě hodiny, nikam jsem nespěchala, jen přemýšlela. Další dny jsem zvolnila. Na maily odpovídala, ale s mírným zpožděním, pár věcí jsem vypustila úplně. Tělo bylo tak vyčerpané, že jsem si musela jít každý den po obědě lehnout. A víte co? Nestalo se vůbec nic. Život běží dál, já jsem dál máma a dál dělám práci, která mě těší…
A večer nesedím u počítače, ale chodím ven, pozoruju západ slunce a je mi v tom tichu moc dobře…
To asi jen občas máme pocit,že jsme důležitější než jsme a je fajn si připomenout, že je zázrak, že vůbec jsme.