Domů » Vidět spát labutě

Vidět spát labutě

Poslední článek letošního roku. Jaký byl a jaký nebyl. Přemýšlím o tom už pár týdnů. Jsou věci, ze kterých mám opravdu radost. Třeba, že tu teď můžu napsat, že jsme to zvládly. Každý čtvrtek jeden článek. Byl to poměrně velký závazek (myslím, že jste mnohdy ani netušili, jak moc velký :) Ale jsou tam. Všechny. Zalistujte si klidně nazpět…

Pak taky půl roku práce nad naší knížkou. Přes pokročilé stadium těhotenství, nepřízeň počasí a občasný nedostatek inspirace (rozumějte, ty dlouhé dny, kdy má kapitola jen a pouhý nadpis), jsme ji vážně dokončily a všechno to snažení má svůj formát, počet stran, úvod i závěr a najdete ho v knihkupectví.

Celý rok jsme se věnovaly i naší milované práci v Mámami. Na blog i eshop jsme od ledna zůstaly místo tří už jen dvě, zato se rozšířily řady našich malých pomocníků a od června tak vše zvládáme za vydatné hlasové podpory malého Tea. Léto bylo v tomto směru víc než turbulentní, ale nakonec jsme na podzim spolu s vydáním naší knížky oslavily také třetí Mámami narozeniny.  Několikrát v tomto roce byl náš obchod zmíněn v časopise. To všechno je hrozně fajn, člověka to zahřeje, potěší, pohladí í povzbudí.

Přiznávám ale upřímně, že když se za tímhle rokem ohlížím, mám pocit, že knížka, blog i eshop tvořil jen rám celého obrazu.

Letošní rok jednoduše byl. A to mi na něm přijde možná to nejvíc úžasné. Všechny ty dny, na začátku úplně prázdné, se postupně zaplnily. Než všichni vykročíme do toho dalšího roku, sepsala jsem několik bodů, které pro mě tvoří celý obraz. Třeba Vám budou inspirací…

  1. Věci nedopadnou vždycky tak, jak by si člověk přál. To ale neznamená, že nedopadly tak nejlépe jak mohly. Byly situace, které jsem si přála, aby nějak dopadly. Aby byly jinak. Aby to nebolelo. Abych mohla v klidu spát. Abychom nemuseli do nemocnice. Aby se nic v našem životě nezměnilo. A to se nestalo. Jenže když se člověk chvíli netrápí, když má vždy jen to, co by chtěl, nemá co pouštět z ruky. A když nic nepustí, nemůže dostat něco víc. Odevzdávat a pouštět věci, okolnosti, starosti i lidi je často jediný způsob jak najít nové cesty.

2. Když už nemůžeš, řekni to. Po třech dětech a sedmi letech nepřetržité rodičovské dovolené přišla únava. Spíš vyčerpání. Hrozné vyčerpání. Když se ráno probudíte a zjistíte, že přečíst ještě jednu pohádku, jít ještě jednou na dětské hřiště a hasit ještě jednou sourozenecké spory, už nemůžete zvládnout, je to blbý. A i když se člověku strašně nechce si to přiznat, a už vůbec ne to někomu říct, je to jediná možnost jak s tím něco udělat. A pak zjistíte, že říct si o pomoc zase tolik nebolí, že když problému dáte jméno a řeknete ho nahlas,  je Vám najednou o dost líp , a že jsou lidé, kteří Vám ochotně pomůžou, protože Vás jednoduše mají rádi. Jak prosté.

3. Užívej dne (a toho co máš). Uvědomuju si každý den, co všechno v životě mám, ale taky moc dobře vím, že nic z toho mi nepatří. Nic tu nemám napořád. Všechno co jsem dostala, co získala, co si vlastní prací vybudovala, můžu ztratit rychleji než se zdá. A jednou to i ztratím. Všechno na světě má svůj začátek i konec.  Můžu se o to všechno bát, můžu to chránit, ale musím počítat s tím, že zítra už mi nic z toho patřit nemusí. O to víc se můžu radovat teď a zbytečně si nedělat starosti se zítřkem. Být dobrým správcem, vážit si, užívat a radovat se, ale nedělat si nároky.  Neustrachuju to, neovlivním ani neudržím.

4. Dej tomu čas. Ale nepřežeň to. Jsem hrozně netrpělivý člověk. Nerada na něco čekám a nesnáším nejistotu. Někdy to v životě  ale jinak nejde. Někdy situace nežádá víc než trochu času. Nechat to uzrát, utřepat, přebolet, přestát. Zkrátka…dát času čas. A potom přijde ta druhá a těžší část. Poznat, kdy čas dostal času už dost a je potřeba se zvednout a udělat první krok a po něm další…

5. Štěstí nečeká až…Já vím, ono to vzdálené „až“ vypadá někdy v těch usmolených dnech vždycky tak nějak růžověji a lákavěji. Zvlášť ten přelom roku v tom bývá dost zrádný. Protože přece: Až bude leden, začnu hubnout. A až zhubnu, budu krásnější. A až budu krásnější, budu šťastnější.  Až budu mít lepší práci, až se přestěhuju, až se mi narodí dítě…I já si takhle občas utíkám od reality. A pak stejně zjistím, že  to je k ničemu, protože „Až“ ještě není a možná nikdy nebude. Ale já jsem teď a tady a tenhle den je ten nejlepší den k tomu, abych si mohla uvědomit, že štěstí nečeká až…štěstí si totiž nosím s sebou, bez ohledu na okolnosti i bez ohledu na to, jestli ho zrovna cítím.

6. Lidi nejsou normální. Nikdo z nás není. Každý jsme jiný a díváme se na svět svýma vlastníma očima. A podle svého úhlu pohledu poměřujeme vše ostatní. Můj názor není divný, jen proto, že jej jiný než toho druhého. A naopak. Všichni máme své příběhy, které utváří naše postoje.  Rosteme, měníme se, přehodnocujeme.  A sami za sebe neseme zodpovědnost. Za sebe, ne za ty druhé.

Já se letos setkala s někým, kdo se dle mého mínění vymyká vší normálnosti. Za normálních okolností bych se s tím člověkem mohla jen těžko setkat. Ale nejspíš ani okolnosti nebývají tak úplně normální. Stalo se. A já se  prosmála od večera až k brzkému ránu. Myslím, že se to musíme naučit. Odložit předsudky, stoupnout si vedle druhého člověka a aspoň chvíli se na svět podívat jeho očima. Co se nám může stát? Jen to, že uvidíme svět v jiných barvách a tvarech. Jiných. To je vše.

7.Otevři oči. A dívej se. Když si promítnu celý uplynulý rok, vybavují se mi hlavně okamžiky. Chvíle, kdy jsem se na malou chvíli zastavila a prostě jen byla. A čím víc jsem se zastavovala, tím víc jsem žila a tím víc viděla. Pozorovala jsem krásné západy slunce, ochutnávala víno přímo uprostřed vinic, promlčela jsem i propovídala noci. Letošní rok byl pro mě hodně o přátelství a důvěře, hodně moc o mateřství a vlastních limitech a slabostech. Všechny ty chvíle a chvilky jsem si poctivě prožila i odžila. A všechny důležité si schovala.

Třeba tu jednu zářijovou noc na břehu Vltavy, kdy jsme se s přáteli vraceli domů. Obvykle nechodím kolem Vltavy, protože jsem z Brna a už vůbec ne uprostřed noci. Tu noc byla už docela zima, byla tma a ticho. Nikde nikdo, jen na jednom místě uprostřed řeky, ve které se odrážela světla, jsme uviděli hejno spících labutí. Ten pohled byl tak krásný, že jsme se na malou chvíli zastavili a prostě se jen dívali…Kdybych tu noc spala, tu krásu bych jednoduše neviděla…

8. „Nezačínej přestávat, nepřestávej začínat.“

Krásný nový rok!

 

 

4 comments

    • Marki says:

      Milá Lenko, děkuji, za nás obě Vám také přeji vše dobré do nového roku celé Vaší rodině a hodně úspěchů ve Vaší krásné práci :)

  1. Jana Hončíková says:

    Přestože jsem už ve věku babičkovském a vašimi vrstevnicemi jsou mé dcery a snachy, možná brzy i mé vnučky, sleduji vaše články, vaše práce mě moc zajímá. Nad osmi body, kterė jste na závěr letošního roku napsali,jsem se hodně zamyslela a vzhledem k tomu, že pro mne tento rok byl náročný, jste mně i hodně pomohly. Přeji vám v příštím roce hodně energie do další práce, hodně radosti a pohody ve vašich rodinách .Jana Hončíková

    • Marki says:

      Děkujeme za krásnou zpětnou vazbu. Váš komentář pro nás hodně znamená. Tento poslední článek v letošním roce se mi vůbec nepsal lehce, o to víc mám radost, že někomu dalšímu může být užitečný. I Vám přejeme krásný příští rok, ať je pro Vás o něco veselejší než ten letošní a především přejeme hodně zdraví celé Vaší rodině :) Markéta

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..