Všichni v tom žijeme. Kdo víc, kdo dál, kdo líp…Všichni se snažíme dělat vše rychle a nejlíp a co nejmíň spát a co nejvíc stihnout, zažít, ochutnat… V polovině července jsem strávila pár dnů s dcerkou v nemocnici. Letos už potřetí. Když jsem ji doprovodila na vyšetření a vracela se zpět, koutkem oka jsem zahlédla maminku, asi tak stejně starou jako jsem já. Za ruku vedla asi dvouleté dítko. Nemělo vlásky. Nespěchali. Neměli kam. Vraceli se na svůj pokoj. Ona se jemně usmívala, dítko se jí důvěřilo drželo za ruku.
Ten večer jsem musela jít na vzduch. Procházela jsem se venku asi dvě hodiny, nikam jsem nespěchala, jen přemýšlela. Další dny jsem zvolnila. Na maily odpovídala, ale s mírným zpožděním, pár věcí jsem vypustila úplně. Tělo bylo tak vyčerpané, že jsem si musela jít každý den po obědě lehnout. A víte co? Nestalo se vůbec nic. Život běží dál, já jsem dál máma a dál dělám práci, která mě těší…
A večer nesedím u počítače, ale chodím ven, pozoruju západ slunce a je mi v tom tichu moc dobře…
To asi jen občas máme pocit,že jsme důležitější než jsme a je fajn si připomenout, že je zázrak, že vůbec jsme.