Nedávno jsem v jednom časopise četla článek o blogování. Lépe řečeno o blogování nás, matek. Mimo jiných věcí mě na něm zaujal hlavně fakt, že právě mateřské, neboli mama blogy, se od původních internetových deníčků s různou kvalitou textů i fotek dostaly až na stránky časopisů. Když jsem kdysi to zářijové odpoledne odcházela z práce domů se sbalenými věcmi a neschopenkou v ruce, ani mě to nenapadlo. To, že mateřskou prožiju napůl v on-line světě blogování. A že blogovat budu vesele dál i po mateřské.

Z mámy blogerkou

Od toho zaříjového dne k prvnímu článku na blog uběhly téměř čtyři roky. To dobou už jsem byla mámou dvou holčiček a ta doba, kdy jsme začaly psát náš blog nebyla vůbec růžová. Prožívala jsem tenkrát mnohem víc trápení než radosti. Blog tak ze začátku sloužil především něco jako ostrůvek radosti v moři starostí. K našemu překvapení si ale velmi rychle našel své pravidelné čtenáře. Jejich počet stále roste a už dávno překročil i hranice české země.

Svět natřený růžovou barvou

Psaní blogů má svá pozitiva i mínusy. A jako všechno, i blogy mají své fanoušky a kritiky. Nejednou jsem slyšela názor, že většinou právě mateřské blogy zkreslují realitu a přehnaně vykreslují život v růžových barvách. Musím tu napsat, že ani nám se tahle kritika nevyhnula. Bylo to ještě poměrně v začátcích našeho blogování. Dnes bychom to možná braly už trochu víc s nadhledem,  tenkrát to docela zabolelo.

Jak to je ale doopravdy? Ano, na našem blogu, stejně jako na mnohých dalších, nenajdete náš každodenní reálný život. A píšu tu zcela otevřeně, že to je záměr. Ne proto, že bychom chtěly někomu nebo snad samy sobě něco nalhávat. Víme moc dobře, jak žijeme a co žijeme. Naše životy nejsou růžovější než ty vaše. Vedle radostí prožíváme i hodně starostí, smutků a bolestí. Náš blog je ale místem, na kterém se snažíme soustředit témata, která nás těší, baví, která nás zajímají. Taková, která můžou inspirovat ostatní. Nikdy jsme nedělaly z blogu místo, kde si řešíme své osobní starosti a těžkosti. To neznamená, že občas nepíšeme i o těžších tématech. Většinou jsou to ale věci, které jsme už nějakým způsobem zpracovaly a jsou za námi. Já sama se také ráda nechávám inspirovat články na jíných blozích. Moc dobře si ale uvědomuji, že za každou naaranžovanou poličkou a perfektním outfitem stojí ta samá ženská, z masa a kostí, jako jsem já.

 

Hranice soukromí

Hledání, co všechno na blog napsat a co si raději nechat pro sebe, je možná obecně největší dilema všech blogerek. Každá vám řekne, že píše hlavně pro sebe. Tedy proto, že ji to jednoduše baví. A určitě je to pravda. Je ale jasné, že když píšete veřejně, píšete hlavně taky proto, aby to druzí četli. A nejvíc čtené blogy jsou samozřejmě ty nejvíc osobní. Ty, které se nebojí kontroverzních témat, které často odhalí rodinné soukromí. Ta hranice je poměrně tenká a každý ji má někde jinde. My samy ji hledáme při každém jednotlivém článku. Pro mě osobně je ale obecně mnohem jednodušší o věcech psát než o nich mluvit. Zároveň se vždy snažím, aby měly články i nějakou přidanou hodnotu pro ty, kteří je čtou a nebyly jen emočním výpiskem mě samotné. Jestli se mi to daří nebo ne, to už ale musíte posoudit sami.

Když něco chceš, musíš pro to něco udělat

Psaní blogu je radost, ale když ho chcete dělat pořádně, stojí to nějaký čas a úsilí. Ze začátku jsme psaly články různě, dá se říct skoro na koleně. Dnes se snažíme mít plán cca na měsíc dopředu, nástřel témat i termíny focení. Nejde totiž jen o to sepsat nějakých pár řádků. Ještě důležitější než text jsou v dnešní době fotky, tedy i celý vizuál blogu. Blogy se za posledních pár let hodně posunuly. Mnohé z nich dnes jsou dnes tak kvalitní, že v podstatě nahradily lifestylové časopisy. Já osobně si myslím, že v něčem je dokonce překonaly. Právě pro svoji osobitost.

My samy, se díváme na svoji práci sebekriticky, to nám věřte. Víme moc dobře, kde máme své mezery a kde všude je třeba se zlepšit a pracujeme na tom. I proto najdete nový článek na blogu vždy jednou týdně. Snažíme se, aby ten jeden článek měl nějakou svoji kvalitu, pod kterou už nechceme jít. Víme ale, že laťku můžeme posouvat stále o kousek výš.

 

Nemusí se mi všechno líbit, ale dokážu to ocenit

To je jedna z věcí, které mi blog rozhodně dal. Když totiž něco děláte a víte kolik to dá práce, díváte se najednou na práci druhých lidí úplně jinak. Neznamená to, že se mi musí všechno líbit, ale dokážu to ocenit. V současné době žádný blog nečtu pravidelně. Občas si ale ráda přečtu články, které sdílí ostatní na facebooku či instagramu. Pravdou je, že ty nejvíc čtené blogy nejsou většinou úplně můj šálek kávy. Musím ale říct, že jejich autorky mají můj velký respekt. Dělají co je baví a často to dělají víc než dobře, o čemž svědčí nemalý počet jejich fanoušků i to, že si je aktivně vyhledávají pro spolupráci známé značky či projekty. Například i nedávno konaný druhý ročník Festivalu Mini zapojil do propagace právě mámy blogerky a jak se ukázalo,  nebyl to vůbec krok vedle.

Můžeš mi říct, proč vlastně bloguješ?

Pokud jste dočetli až sem, možná si kladete otázku, proč to vlastně všechno děláme. Nejspíš je vám totiž jasné, že pro peníze asi těžko. A máte pravdu. V našich končinách se blogováním opravdu živit nedá. Musí vás to prostě bavit. Když jsme začaly blogovat, neměly jsme žádný plán ani velký cíl. Zjistily jsme ale, že to psaní je něco, co nás jednoduše těší a do čeho můžeme dát kus sebe. Já sama bych určitě psala i bez blogu. A taky to dělám, protože moje potřeba psát je mnohem větší, než by blog unesl a stíhal. Je skvělé, že existuje taky ještě facebook a instagram :)))

Právě blogování nás ale přivedlo na myšlenku eshopu. Ten jsme letos právě s blogem mnohem více než dřív propojily. Díky blogu jsme se seznámily také s novými lidmi, často právě úžasnými ženami, které blogují nebo podnikají. Zjistily jsme, kdo se vlastně většinou skrývá za označením blogerka. Oproti častému očekávání jsou to většinou ženské s nohama pevně na zemi, často milující mámy svých dětí a v naprosté většině pokorné, ale přitom zdravě sebevědomé ženy, které ví, že když něco chtějí, musí pro to taky něco udělat. Bez blogu bychom taky nejspíš nikdy nevydaly naši knížku. Právě přes něj nás totiž vyhledalo nakladatelství, které nás oslovilo s nápadem knížku vytvořit.

Nevíme, jak dlouho nám blogování vydrží. Máme za sebou už taky pěkných pár blogovacích krizí. Ze všech jsme se ale nakonec probraly, dostaly a pokračujeme dál. Zatím nás to baví. A dle statistik to vypadá, že vás taky.

Nudná mateřská. Nebo ne?

Na závěr už jen jedno malé povzbuzení. Víc často, než by se mi líbilo, slýchám stesky žen. Mají pocit, že na mateřské s dětmi krní. Trápí je, že se nikam neposouvají, že za nic nestojí a nic neumí. Částečně tomu rozumím. Není to úplně jednoduché. Najednou vypadnout z toho velkého světa. Ocitnout se ze dne na den sama v kuchyni s ukřičeným miminem. Nezlehčuju to, vůbec ne.  Jen chci říct, že právě dnešní doba nabízí obrovské možnosti a kdo chce, může se během mateřské naučit obrovské množství nových věcí. Třeba právě i díky blogu. Mateřská je v jistém směru naprosto zásadní a výjimečné životní období, ve kterém jste to právě jen vy, kdo rozhoduje o tom, jak ten čas využít a naplnit. Všechno, co se naučíte, se Vám může hodit, ať už se po mateřské vrátíte zpátky do práce nebo během ní začnete úplně novou životní kapitolu.

Mateřská tak může být nekonečný sled šedivých dní, které se vám zdají úplně stejné. Může být ale taky obrovskou příležitostí.

Co z toho si vyberete, to už ale záleží opravdu jen na vás.