Minulou sobotu jsme s mužem vyrazili na svatbu. I když se již říjen přehoupl do druhé poloviny, počasí bylo nádherné a den na svatební veselí jako stvořený.

Nevěsta krásná, ženich blažený a koláčky božské. Když už jsme u toho duchovna, celý děj se odehrál v malém katolickém kostele a obřad byl velmi příjemný a místy i lehce dramatický. Fotografka tak tak unikla padajícícmu svícnu a v tu chvíli nevěděla, zda má zachraňovat sebe či fotoaparát…

Pak už následovaly jen události, které se daly na svatbě očekávat. Tedy pokud nebudu počítat svatební dar, který jsme úspěšně zapomněli doma…

Svatební obřad je pro mne vždycky chvílí lehkého dojetí, nostalgie a zavzpomínání na tu naši veselku. Jen ty jasné vzpomínky jsou rok od roku matnější a čím dál víc tuto událost zastiňují aktualní situace, problémy a radosti. Místo jasných vzpomínek ale zůstává to důležitější. Vědomí, že rozhodnutí, které jsme udělali, bylo dobré. Čím víc jsme toho spolu zažili, tím víc je mi jasné, že svatba nebyla jen krásným završením našeho chození, ale hlavně začátkem velmi dobrodružné cesty… Moc bych přála novomanželům, aby i pro ně svatba znamenala krásný začátek ještě krásnější cesty…

A jak už to v našem případě na svatbách bývá, nejedeme si jen poplakat a poblahopřát. Většinou nám dělá doprovod kytara a v lepším případě i zdravé hlasivky. A nám bylo ctí zahrát a přispět alepoň trochu ke svatební náladě… Opravdu jsme nehráli jen kvůli úžasné výslužce a lahvím vína :-)

A protože jsme na obřad měli připraveno tolik písní, že jsme je nestihli ani všechny zahrát, můžete si udělat představu, jak by to asi znělo :-)