Na konci tohoto týdne se po celém světě slaví sv. Valentýn, zároveň je to v tomto týdnu akorát 10 let od doby, kdy jsem začala chodit s mým manželem.
Když to tak píšu, přijde mi, že deset let je už pořádná doba, ale upřímně musím říct, že kdyby vedle nás nevyrůstali naše tři děti, ani by mi to nepřišlo. Když jsme spolu chodili a i po svatbě, než se nám narodila první dcerka, jsme pořád něco podnikali. V kině jsme byli i několikrát do měsíce, často jsme chodívali až na poslední představení a domů se vraceli dlouho po půlnoci.
Vzpomněla jsem si na tu dobu v posledním lednovém týdnu, kdy jsme s mužem po čase opět vyrazili do kina. Musela jsem se nám samotným docela smát. Žádné poslední představení. Je třeba se vrátit v rozumnou dobu a propustit babičku domů. Jsme rádi, že ve chvíli kdy opouštíme byt, všechny děti vypadají v pořádku a nikdo nemá horečku. Abychom kino vůbec vydrželi a trapně tam neusnuli, bylo nutné se trochu najíst a hlavně, dát si malou silnou kávu. Náročnější ovšem bylo zklidnit myšlenky, které ještě stále poletovali v pracovních a jiných povinnostech.
Film Lída Baarová jsme si ale užili. Kritiky jsem dopředu ani nečetla, chtěla jsem si udělat obrázek sama. A film nezklamal. V místech trochu patetický, ale příběh rozhodně zajímavý. A ta krásná výprava a kostýmy! Móda třicátých a čtyřicátých let má rozhodně něco do sebe…
Když jsme se pak vraceli z kina, už nás žádné starosti uplynulého týdne netížili a ten večer jsme si pak ještě dlouho povídali.
Konec ledna nám společné chvíle vůbec přál. Jeden pondělní večer jsme se konečně dočkali a mohli využít náš společný vánoční dárek – lístky do divadla na hru Caveman. Nevím, kdy naposledy jsem se v divadle tak nasmála. Hodinu a půl dlouhá „one man show“ o rozdílech mezi muži a ženami. Pokud už nějakou dobu žijete ve dvou, rozhodně si na tuto hru zajděte (myslím, že je hraná po celé ČR). Uvědomit si, že mi některé věci manžel opravdu nedělá naschvál, ale je to jeho mužská přirozenost, bylo docela osvobozující. Pokud máte pocit, že už se nic nového nedozvíte, minimálně se pořádně zasmějete a smíchu, myslím, není nikdy dost!
Když to teď po sobě čtu, musím konstatovat, že po těch letech nám nejspíš ubylo trochu (?!) energie, spontánnost se v rodičovství moc nenosí a je fakt, že někdy nám trochu trvá, než si uvědomíme, že s námi nikdo další nejde a my se můžeme držet za ruce. Taky je pravda, že vždy než někam vyrazíme potřebovali bychom možná aspoň 30 minut na přepnutí do bezstarostného stavu. A i když to zní takto možná hrozně, rozhodně nemůžu říct, že to dřív bylo hezčí…někdy se už docela těším, až budeme randit třeba v padesáti. Kdo ví, třeba se zase budeme vracet domů dlouho po půlnoci…
Hezké, je to přesně jak říkáš. Naši Esterku bych za nic nevyměnila, ale ty spontánní chvíle, kdy jsme šli v deset večer na procházku mi chybí ☺
Vše má svoje, taky se mi někdy zasteskne, ale vím, že až děti odrostou, zase budu moc ráda vzpomínat na to jak byly malé. Je ale určitě fajn, když si člověk užívá to co je a příliš neteskní po tom co není, to mu pak uteče úplně všechno.
Hezky popsané, nás to teď čeká… Také jsme docela aktivní a často něco podnikáme, máme strach, že nám to bude chybět, ale na Pupíka se moc těšíme a říkám si, že s ním nás čekají zase jiné radosti :-)
Není se čeho bát :) Bude to jiné, ale zase jinak krásné…Na výlety v sestavě my dva a břicho taky moc ráda vzpomínám :) Přeji krásný zbytek těhotenství a zdravé miminko!
10 let už je pěkná řádka let, tak hlavně že je to pořád super. O té divadelní hře jsem četla, teď mě to láká ještě víc. A na na filmy je snad lepší vůbec ty kritiky nečíst, protože u film.kritiků projde jen hrstka filmů a ostatní rozcupují, tak se pak není čemu divit, že lidi do kina nejdou. A když se k tomu filmu pak dostanou náhodou v tv, na dvd a pod., tak si řeknou, já jsem na to nešel kvůli té špatné kritice a ono to zas tak špatné není. To jsem se jen vypsala z toho, že kritizování fakt nemusim. A určitě to není sranda číst pro lidi, co si s něčím dali práci, a pak přijde pár rýpalů a celé to shodí.
Úplně ti rozumím! Čím déle se pohybuji v oblasti tvoření, ruční práce, nových nápadů a potkávám lidi, kteří z ničeho tvoří něco, tím víc mě kritika druhých rozčiluje. Tedy konstruktivní kritika je skvělá a potřebná věc, ale tu umí dát jen málokdo. Vadí mi anonymní shazování jakékoli práce druhého člověka. Filmová kritika je asi něco trochu jiného, ale je pravda, že poslední roky už ji opravdu vůbec nečtu a nebo když už, tak si řeknu fajn, je na to špatná kritika, pravděpodobně to bude dobrý film, na který se ráda podívám.
A na tu hru si určitě zajděte – je opravdu skvělá!
Jako bych ten clanek psala ja, jak ja tomu rozumim:-). Ty spolecenske aktivity mi taky moc chybi, sem tam se zadari, ale rada bych sla ven casteji. O Cavemanovi jsem slysela, snad na nej taky dojde. Hezky den. Marcela
Asi je nás takových víc :) Hru opravdu doporučuji! A přeji více volných společných večerů :)