Poslední článek letošního roku. Jaký byl a jaký nebyl. Přemýšlím o tom už pár týdnů. Jsou věci, ze kterých mám opravdu radost. Třeba, že tu teď můžu napsat, že jsme to zvládly. Každý čtvrtek jeden článek. Byl to poměrně velký závazek (myslím, že jste mnohdy ani netušili, jak moc velký :) Ale jsou tam. Všechny. Zalistujte si klidně nazpět… Read more
Když jdu okolo a mám chvilku, většinou se tam zastavím. I párkrát v týdnu. V jednom brněnském obchodě s oblečením. Read more
Podzimní a zimní nedělní odpoledne často trávíme doma, u horkého čaje a pohádek. I to se třeba dočtete v naší knížce. Minulou neděli jsme se ale rozhodly pro malou změnu programu a uspořádaly dámskou jízdu. Vzaly jsme naše holky a vyrazily jsme do kina na Pohádky pro Emu. Read more
Je to asi rok, co jsme seděly v naší kuchyni na papírem A4 a vymýšlely osnovu budoucí knížky. Zadání bylo poměrně jasné. Kniha s návody na jednoduché tvoření. Jenže nám to nějak nestačilo. My nechtěly jen tvořit a psát návody. Moc jsme si přály vytovřit knihu, která bude krásná i praktická zároveň, a ze které bude dýchat domácí atmosféra a život. Chtěly jsme do ní přenést to čím vlastně žijem, co nás baví, co řešíme. Na tom jsme se shodly. A pak už to šlo celkem snadno. Čtyři kapitoly. Čtyři témata, která Vás můžou provázet celý rok. Čas na čaj, Oslavy, Piknik a Vánoce. To budou naše Báječné oslavy. Při přípravách jsme skládaly, lepily, šily, ale taky vařily, pekly a došlo i na sklenku něčeho ostřejšího. To všechno jsme pak aranžovaly, rovnaly, ledabyle rozhazovaly a hlavně fotily. A taky psaly. Ano, naše knížka bude také plná příběhů. Krátkých, ale našich. Tak trochu jsme se v nich vracely do dětství, a tak trochu jsme psaly o tom, čím žijeme teď.. Read more
Tak nakonec přišly. Ty tmavé a deštivé podzimní dny. Přiznám se, že je nemám moc ráda. U nás doma teď budeme téměř půl roku skoro celé dny svítit a vstávání za tmy taky není má oblíbená činnost. Jenže člověk nemůže půl roku jen čekat na jaro a každý den, i ten nejšedivější, může přinést něco nového. A pravdou je, že na podzim se dají úplně bez vyčitek dělat věci, které by v létě vypadaly přinejmenším zvláštně… Read more
Není to ani měsíc co jsme jedno horké dopoledne na zahradě Dvorku pod Petrovem u šálku kávy domlouvaly Baby market. To jsme ale ještě ani nevěděly, že se tahle akce bude jmenovat zrovna Baby market a už vůbec jsme netušily, že bude mít takový úspěch.
My se hlavně těšily na klidný den strávený pod věží brněnské katedrály. Že tak úplně klidný nebude nám bylo jasné hned, když jsme se blížily k velkým vratům kavárny. Těmi vraty totiž celý den proudily mámy a jejich děti, na Dvorku se sem tam utvořila kočárková zácpa, ale nikomu to nevadilo, protože všichni kdo přišli, měli jediný cíl – pořádně si ten den užít! Read more
Ségry. Občas se nás někdo ptá, jak se nám spolu pracuje. Celkem dobře, říkáme. Člověk nemusí řešit žádné víkendovky na podporu budování týmu. My ho poctivě budovaly celých patnáct let v jednom pokoji. Umění uhájit si svůj prostor, názor, vyjít si navzájem vstříc a říct si i to nepříjemné, to by nám myslím šlo. A to, kdo nakonec většinou mívá poslední slovo bylo dané už někdy našimi daty narození :)
Jedna druhou známe tak dobře, že není potřeba říkat si všechno.
A možná nejlepší je, že když ta jedna má zrovna pocit, že to je všechno úplně k ničemu a nejlepší by bylo se na všechno rovnou vykašlat, ta druhá pohodí hlavou a řekne: „Hele, vzpamatuj se, co kdybychom to udělaly takhle…?“
Máma nám vždycky říkala – „Buďte rády, že se máte!“ A my jsme…
Moje máma. Naučila mě spoustu věcí. Jsou ale i takové, které mě učila a nejspíš o tom vůbec nevěděla. Ještě pořád se mám co učit. A snad jednou něco z toho předám zase dál… Read more
Všichni v tom žijeme. Kdo víc, kdo dál, kdo líp…Všichni se snažíme dělat vše rychle a nejlíp a co nejmíň spát a co nejvíc stihnout, zažít, ochutnat… V polovině července jsem strávila pár dnů s dcerkou v nemocnici. Letos už potřetí. Když jsem ji doprovodila na vyšetření a vracela se zpět, koutkem oka jsem zahlédla maminku, asi tak stejně starou jako jsem já. Za ruku vedla asi dvouleté dítko. Nemělo vlásky. Nespěchali. Neměli kam. Vraceli se na svůj pokoj. Ona se jemně usmívala, dítko se jí důvěřilo drželo za ruku.
Ten večer jsem musela jít na vzduch. Procházela jsem se venku asi dvě hodiny, nikam jsem nespěchala, jen přemýšlela. Další dny jsem zvolnila. Na maily odpovídala, ale s mírným zpožděním, pár věcí jsem vypustila úplně. Tělo bylo tak vyčerpané, že jsem si musela jít každý den po obědě lehnout. A víte co? Nestalo se vůbec nic. Život běží dál, já jsem dál máma a dál dělám práci, která mě těší…
A večer nesedím u počítače, ale chodím ven, pozoruju západ slunce a je mi v tom tichu moc dobře…
To asi jen občas máme pocit,že jsme důležitější než jsme a je fajn si připomenout, že je zázrak, že vůbec jsme.
Prázdniny se přehouply do druhé půlky. Když jsem ještě chodila do školy, pravidelně na mě v tomto čase začal doléhat stres a obavy z dalšího školního roku. Babička mi nikdy nezpomněla 26.7. připomenout, že už je svatá Anna a tudíž už odteď budou chladná rána, a že se den už začne pěkně zkracovat…Já jsem žel od přírody spíš pesimista, nicméně čím dál víc se v půlce prázdnin snažím vidět hlavně to, že nás čeká ještě celý měsíc… Read more