Domů » Jste šťastní?

Jste šťastní?

foto Lucie Baštová

Mám tu scénu ve filmu Vratné lahve moc ráda. Pan Svěrák, coby stárnoucí učitel oznámí po desítkách let strávených na škole, že odchází. Odpověď na překvapenou otázku jeho nadřízené zní jen: „Já už tady nejsem rád“. Tak málo slov, které dokáží říct tak mnoho.

Před nedávnem jsem si psala s kamarádkou ze školy. Rozhovor s ní mě vlastně inspiroval ke vzniku tohoto článku.

Vzácný člověk, u kterého se to slovo kamarádka nebojím použít ani po letech odloučení. Kdysi jsme spolu trávily celé hodiny, pak se dlouhé roky neviděly, ale přesto jsme mohly znovu navázat tak plynule, jakobychom se vídat ani nepřestaly. Každá jsme jiná. Zatímco já měla vše našprtané na jedničku, ona školou proplouvala průměrně (a s radostí).  Před lety se docela nečekaně sbalila a odjela do zahraničí. Po krátké době začala pracovat ve velké firmě bez  vysokoškolských znalostí v oboru i bez zkušeností. Byla šikovná, práce jí šla a mohla postupovat výš a výš. Z venku to vypadalo na ideální život. Co víc si taky přát než vybudovat kariéru (navíc v zahraničí), naučit se perfektně cizí jazyk, vydělávat hodně peněz a pak si je užívat třeba při cestování. Měla můj obdiv, za to co dokázala, jak se jí dařilo. Nedávno jsme spolu popíjely čaj a kávu v naší kuchyni. Nepřijela jen na návštěvu. Vrátila se zpět. Natrvalo (a možná taky ne:). Stejně nečekaně jako tenkrát odjela. Protože vše má svůj rub a líc. Protože zjistila, že životem jaký žije, ztrácí sama sebe. Protože si uvědomila, že budovat kariéru je sice pěkné, ale žít život, je daleko lepší. Protože cítila, že když to neudělá, neskončí to dobře. A tak ze dne na den sbalila kufry, nechala za sebou počítač a lodičky a rozhodla se začít pěkně od začátku. Úplně jinak. A ano, má můj obrovský obdiv. Za to, že to dokázala navzdory tázavým pohledům okolí. Za to, že sebrala odvahu udělat všechno proto, aby byla šťastná. Aby žila podle sebe a ne podle toho, jak by to podle ostatních bylo nejlepší…Tak se drž, má milá!

Nebo třeba Oli. Krásná a inspirativní mladá dáma, co píše neméně inspirativní blog s krásným francouzským názvem. I ona zjistila, že ve svém vlastním životě už nemůže téměř dýchat. Zapřela se, po nocích začala dřít angličtinu, která ji trápila a troufla se ucházet o vysněnou práci. Vyšlo to. Nebylo to zadarmo a věřím, že i teď prožívá občas perné chvilky, ale stejně tak jí věřím, že je šťastná!

Ne vždycky  to jde, změnit celý svůj život nebo práci. Třeba už jen proto, že z banky Vám asi těžko dojde dopis se slovy „Nevadí, že jsi nezaplatil(a) splátku, hlavně že jsi šťastná(ý)!“ Opustit jistotu a vrhnout se do (zdánlivě ideální) nejistoty by pak byla daleko víc hloupost než odvaha. Jde spíš o to nacházet ve svém životě to, co nás dělá šťastnými. A rozhodně se nemusíme snažit svými radostmi zaplatit složenky.

Mně se nesmírně ulevilo, když jsem si před časem uvědomila, že můžu dělat téměř vše, stačí jen upřímně chtít. A může jít třeba o maličkosti. Přihlásit se na večerní hodiny baletu pro veřejnost. Začít šít na stroji, i když jste předtím nepřišili téměř ani knoflík (jsem živým důkazem, že to opravdu lze). Naučit se vařit a založit si foodblog. Bavit se s lidmi, se kterými sami chcete, ne s těmi, o kterých si myslíte, že byste se s nimi bavit měli. Změnit účes. Zhubnout (ano, i tady opravdu stačí jen chtít). Koupit si akvarelové barvy a po večerech malovat obrazy. Naučit se cizí jazyk. Procestovat svět. Udělat si kurz vizážistky nebo bytového designu. Třeba jen tak pro radost. Můžete toho ale dělat i daleko víc. Třeba vystudovat vysněnou školu i když už dávno nemáte status studenta (nikdo neříká, že to bude lehké, ale můžete to udělat!).

Ještě na chvíli se vrátím k čase na střední škole. Byly to skvělé roky. Bavilo mě učit se nové věci a měla jsem dobrý pocit z toho, že se můžu neustále zlepšovat. Díky výborným výsledkům tak všichni automaticky předpokládali, že budu ve studiu pokračovat dál. V době kdy jsem maturovala, jsem už ale nosila nějakou dobu zásnubní prstýnek. Na vysokou jsem jít nechtěla. Chtěla jsem se vdát a mít rodinu. Nebylo to chvilkové vzplanutí, bylo to to jediné, co jsem si doopravdy přála už od útlého dětství. A svého snu jsem se navzdory okolí, které si klepalo na čelo, nevzdala. Nelituji toho rozhodnutí dodnes. Jistěže není vždycky všechno růžové, ale myslím, že můžu s klidným svědomím napsat, že šťastná jsem.

Čím víc let jsem ze školy pryč, tím víc si navíc uvědomuji, že studium bylo opravdu jen začátek. Život je tak pestrý a nabízí tolik možností. Pořád je něco, co můžete objevit nebo se naučit,  někdo koho můžete potkat. A každý den je úplně jiný než ten předchozí. Nebo jím být může.

Poslední roky se hodně snažím dělat to, co mě činí šťastnou a eliminovat věci, které mě spíš ubíjí. Proto jsme před lety založily i tento blog, následně eshop…

A chcete znát pravý důvod, proč vlastně píšu celý tento článek? Protože mě psaní nesmírně baví. Přenášet myšlenky do slov a ty pak skládat do vět. Vracet se k minulosti a přemýšlet o budoucnosti. Žít přítomností. Když po nocích píšu, bývám nejšťastnější. Zdaleka ne každý text spatří světlo světa, ale o to vůbec nejde. Jsem ráda, že jsem nad psaním jednoduše nemávla rukou. Byla by to škoda. Pro mě určitě.

Věřím, že po životě nás něco čeká, ale myslím si, že život, jaký žijeme teď, je jediněčný a vzácný. S lidmi, kteří nás obklopují a příležitostmi, které se nám naskýtají. Nebojím se stárnutí ani toho, že mi odrostou děti a nebudou mě už tolik potřebovat. Čeho se opravdu bojím, jsou promarněné příležitosti, nevyřčená slova nebo talent zadupaný do země.

 

 

6 comments

    • Marki says:

      Děkuji za reakci! Zdá se, že i podle osobních reakcí, které mi včera došly, se téma štěstí dotýká možná hlouběji než se na první pohled může zdát…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *