Domů » Konec batolení

Konec batolení

1-P1080833

Tento článek mám rozepsaný už několik měsíců a až teď mi vlastně došlo, že je to opravdu za námi.

Zvládli jsme to! Už žádné pleny, žádné dudlíky, kojící podprsenky, dětské výživy ve skle, zamrazování lžičky mrkve. Už ale možná ani žádné miminko na pochování, první úsměv, první krůček, první žvatlání…

Miminkovské a batolecí období je definitivně za námi. Zvláštní pocit nemít neustále nějaké dítě na ruce, nemuset ze sebe dělat všezvládající chobotnici a jedno tričko nosit klidně celý den :-) Na jednu stranu to je krásné, když víte, že vás někdo potřebuje, na druhou je to tak vysilující a intenzivní. A já jsem TAK ráda, že se v noci vyspím. Své děti miluji, ale velmi si vážím i svých chvilek volna.. Ráda s nimi trávím čas, povídám si s nimi, směji se jejich čím dál sofistikovanějšímu humoru a nestačím se divit, jaké hlášky se během jednoho filmu jsou schopni naučit. Ráda je ale také pozoruji zpovzdálí a nechávám jim jejich vlastní prostor, který potřebují. A ani nevíte, jak ráda si dopoledne zajdu do obchodu, kam bych s dětmi rozhodně nezavítala a sednu si do kavárny, do které vede tolik bariér, že se tam rodiče s kočárky prostě nedostanou…

Jsou větší, začínají mít své kamarády, své světy a své hry, do kterých já už nepatřím.

Na druhou stranu mě stále potřebují. Foukám na rozbitá kolena, chystám svačiny, čtu pohádky, loučím se, vítám, ujišťuji, že se za pár hodin uvidíme, obdivuji, tleskám, povzbuzuji, zakazuji, trestám,…

Posunuli jsme se. Je tu nová etapa. Už asi nikdy nebude tak fyzicky náročná, už nikdy nebudeme mít děti tak moc u sebe. Do teď jsme je chránili skoro na každém kroku. Postupně si budou samy hledat své místo ve společnosti, učit se prohrávat a zase vstávat, bojovat s nespravedlností, pochybovat a hledat řešení.

A před námi je úkol je tím vším provést, podržet, zastat, povzbudit, být na blízku, mírnit, motivovat,… a hlavně mít je pořád stejně rádi…

Proč mi to všechno došlo právě teď? Možná je to tím zápisem, který nás zítra čeká, a ze kterého jsem asi nejrvóznější víc já, než ten náš malý velký předškolák :-)

1-IMG_4415

2 comments

  1. blogerkka says:

    Teda! Já se na to taky těším/netěším. Teď ale zrovna strašně těším! Až se vyspím, až nebudu muset být nervózní v mhd, kdy začne pláč, až budu moct večer odejít do kina… Proč je to tak vysilující, že si to člověk stihne užít až zpětně?

    • Misha says:

      Úplně rozumím! Já byla vždycky do dvou let dítěte napnutá jak struna – hlavně ať se teď neprobudí, doufám, že zrovna nebude mrzuté, stihnu to do dalšího kojení, kdy už bude spát celou noc, …? A zároveň jsem si říkala, užij si to, takové malé nožičky už mít nebude, až bude mít příště bezzubý úsměv už to nebude tak rozotmilé, … :-)
      Přeji pevné nervy! Teda, pevné nervy jsou potřeba pořád, alespoň už si ale děti řeknou co chtějí :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..