Domů » Když má máma svátek…

Když má máma svátek…

foto Petra Hašková
foto Petra Hašková

Je všední ráno, blíží se čtrvtek a já začínám pomalu přemýšlet o novém přípspěvku na blog. V neděli je Den matek, tak by se hodilo něco pěkného, hřejivého. Něco o tom, jak nám mateřství mění životy, jak se díky němu měníme my samy , jak zrajeme a učíme se a…z myšlenek mě vytrhává známý ječivý hlásek jedné z dcer – „Tohle tričko nechciiii, je mi velké! To se nešijí trička, který mi nebudou velký???“ Po ránu nejsem schopná adekvátní odpovědi, jen rychle vytahuju nějaké jiné a houknu na dceru, ať se laskavě obleče, jinak to do školy nestihne. Snídaně, a po ní rychle obléct Matěje, dohlédnout na druhou dcerku, nezapomenout obléct sebe! Dnes vedu do školky já. Těším se, že cestou bude chvíle času na přemýšlení. Potřebuju si ta slova trochu promyslet, ať to není jak z červené knihovny…po proběhlém ránu mě ale stejně o mateřství nenapadají zrovna žádné růžové myšlenky.

Vycházíme z domu a za prvním rohem mé přemýšlení přerušuje druhá dcerka slovy „Mami, dívej, vlajka Evropské unie. Mami, a co je to vlastně Evropská unie?“ Snažím se podávat co nejjednodušší, ale také co nejpřesnější odpovědi. Dcerka je nadšená. „Proč se jmenuje Evropa zrovna Evropa? Proč má každý stát svou vlajku? Proč bydlí ve městech tolik lidí? Proč nebydlí na vesnici?“ Před školkou si vůbec nemůžu vzpomenout o čem jsem to vlastně chtěla přemýšlet… Převlíct, pusu, zamavát a zpět směr domov. Tedy ne,  ještě musím  nakoupit, doma už nic není. Otáčím kočárek ve chvíli kdy se z něj ozve ukvílené, ale rozhodné „doůůůůů“ ! Vysvobodím syna z kočárku a k městu se blížíme poklusem za mého neustálého rozdávání příkazů „Nechoď tak vzadu“, „Kam utíkáš?“, „Pozor, přejede tě auto“ a v duchu přemýšlím, jestli ze mě není tak trochu neurotická matka. Když se otočím, Matěj nikde. Než se mě stihne zmocnit panika, vidím ho jak vbíhá do nedaleké cukrárny. Na další odchytávání batolete mezi všudepřítomnými náklaďáky s cedulkou zásobování, nemám sílu. Posazuji syna zpět do kočáru a kupuji mu v pekárně rohlík. Lepek nelepek, tohle zabere vždy!

Konečně se dostaneme do obchodu. Rychle si v hlavě přemítám, co jsem vlastně chtěla nakoupit (ano, ani po devíti letech manželství, kdy mi můj muž neustále připomíná funkci nákupního lístku, ho s sebou nenosím).  Než se dostanu k nákupním košíkům, zvoní mi telefon – neznámé číslo. Přemýšlím – vzít nebo nevzít. Nakonec prstem po displeji přetáhnu ikonu zeleného telefonu. Zákaznice. Snažím se aspoň z půlky rozumět jméno, ale přes všudypřítomné pípající pokladny to není tak snadné. „Ano prosím, Váš balíček odesíláme dnes odpoledne. Ano, určitě dorazí do druhého dne (proč slibuju něco co nemůžu zaručit???). “ Teď už jen doufat, že jsem si jméno spojila také se správnou objednávkou.

Když už mám telefon v ruce, ještě rychle kontroluji mail. Dvě nové objednávky a pár (jak jinak než neodkladných) dotazů. To vyřeším později. Nakoupím, zaplatím a jdeme konečně domů. Když vybalím dvě plné tašky, zjistím, že jsem samozřejmě zapomněla vzít to, kvůli čemu jsem tam šla především. No nic, odmítám se rozčilovat. Syn běží za svými auty, já sedám k počítači. Na psaní nezbývá čas – nevadí, určitě to vyjde až bude Maty odpoledne spát a holky si pustí pohádku. Hodiny se snad zrychlují. Sotva vyřídím vše co hoří, je čas znovu vyrazit do školky a školy. Ještě rychle zapnout pračku. Pracuji přece z domova, tak bych se mu taky mohla občas věnovat! Při pohledu na hromadu nevyžehleného prádla vedle pračky raději přivřu oči.

Znovu všichni doma. Horké novinky z dopoledne probrané, všichni naobědvaní, převlečení, kuchyň vypadá docela uklizeně. Ukládám synka k odpolednímu spánku, dcerkám pouštím pohádku, sobě vařím kávu a znovu sedám k počítači. Snad bude chvilka času. „Mamiiii, já mám hlad!“ Děti by měly jíst pravidelně, připomínám sama sobě. Vstávám a jdu chystat dcerám ovoce. Opět usedám k pracovnímu stolu. Nelze načíst stránka blogu. Za chvíli nejde načíst skoro vůbec nic. Restartuju počítač, asi třikrát. Nemám vůbec myšlenky na to psát o mateřství. Nemám myšlenky psát cokoli. Vypínám počítač. Pohádka končí a je čas udělat s dcerkou domácí úkoly.

Nic náročného, první třída, říkám si. Jen do chvíle než vytáhne učebnici matematiky. Čtu si jakousi slovní úlohu. Něco o vodníčkovi a vílách, kytičkách a mušličkách…všechno se má názorně vyobrazit.  Cítím jak mi stoupá tlak do hlavy a tmí se mi před očima. V myšlenkách se vracím zpátky do první třídy a pociťuji znovu stejné zoufalství jako tenkrát (a pak dalších asi 13 let). Netuším, kdo vymyslel, že názorné zobrazování má pomoci v lepším pochopení matematiky. Umím to spočítat, ne znázornit. Nevím, jestli to máte někdo podobně, ale já u slovních spojení „slovní úloha“a „názorně zobrazte“, ztrácím půdu pod nohama. Nedá se nic dělat, musím jít s pravdou ven a dcerce narovinu přiznávám, že na tohle  se bude muset podívat raději s tatínkem. Prohra, ale nevzdávám se. Otevíráme češtinu. Tady už si jsem jistá o dost víc, ale když otevřu dceřinu písanku a vykoukne na mě slovo „počýtač“, už se nezmůžu na víc než na smích. Dcera na mě trochu nechápavě kouká, protože paní učitelce se její písemný projev zase tak směšný nezdál. Nakonec úkoly nějak dokončíme, i když musím přiznat, že ten vodník s vílami mi nejdou z hlavy…

Maty je vzhůru, hračky všude. Byt plný křiku. Začínám chystat večeři. Z hlavy mi už úplně vypadlo, že jsem vůbec chtěla něco psát. Zato se mi v ní rozsvítí blikající kontrolka „pračka“! Vytahuji napůl usušené a úplně zmačkané prádlo z útrob pračky a v duchu si představuji, jak mi ta hora prádla na žehlení vzroste o pěkných třicet čísel…Aspoň si potichu ulevím pár ostřejšími slůvky.

Jdu konečně dodělat tu rozdělanou večeři a přes celý byt přitom popoháním děti, aby si už konečně uklidily hračky. Nakonec se podaří dostat všechny ke stolu. Sedíme tu já, manžel, Anička, Káťa, Matěj a šest dalších autíček . Ti všichni večeří. I auta. Musím dát každému autíčku zvlášť sousto, protože jinak Maty bojkotuje večeři úplně. V duchu se uklidňuji slovy o vývojových fázích… Zbývá ještě pohádka.

Někdy kolem osmé jsou všichni ve svých postýlkách. Marně přemýšlím, co jsem vlastně za celý den stihla udělat. Už mě začínají přepadat černé myšlenky na to, jak šílená jsem matka, a že za posledních pár let jsem ztratila asi všechny nervy, které jsem měla v zásobě. Jedu na dluh. Zvedám ze země poslední zbytky hraček (čistě kvůli sobě, abych na ně nešlápla, až budu k někomu z těch tří v noci vstávat – už jste někdy stoupli na lego???) Někdy v té chvíli slyším z postele hlásek starší dcerky jak mi říká do tmy „Mami, jsi ta nejlepší máma na světě!“ Že by mě ty děti nakonec viděly přece jen trochu jinak než jako uječenou hysterku…?

Konečně klid. Byt se ponořil do příjemného přítmí. Zapínám počítač a už jen píšu…Za půl hodiny je na světě tento článek. Protože někdy není prostor pro velká slova, občas je potřeba prostě jen žít. Díky Vám, mé milé děti, že jste mi takovou inspirací, za to, že mi denně připomínáte, co je vlastně důležité.

Nalévám si dvě deci červeného vína a tiše přemýšlím o tom, jak mi mateřství změnilo život, o tom jak jsem se změnila já a co všechno jsem se za poslední roky naučila. Bylo toho moc. Ale o tom třeba zase někdy příště…

Tak  na zdraví, milé mámy!

4 comments

  1. Lenka says:

    Víte, co jsem viděla při čtení Vašeho článku? Naši rodinu. Akorát nám u večeře dělají společnost dinosauři. Dokud si mě ještě chtějí vzít oba kluci za ženu, je to dobrý. A ještě musím připsat, „děkuji mami, teď už vím.“

  2. Hanka K. says:

    Na zdraví! :-) Já jsem teprve čerstvá máma jen s jedním prckem, který ještě neumí používat vlastní končetiny a stejně mám pocit, že za ten den nic nedávám!Neumím si představit, jak to bude probíhat až tu bude jednou někdo další. No co, prostě se to budu muset naučit, za pochodu a doufám, že mě jednou ta moje Róza také odmění milými slůvky :-)

    • Marki says:

      Hanko, učíme se pořád všechny! Já mám děti tři, ale řekla bych, že každý nový den je tak plný jedinečných zážitků, že mám často pocit, že jsem pořád na začátku! A to, že na tento komentář odpovídám téměř s týdnenním zpožděním asi mluví za vše :))) Takže – na zdraví a pevné nervy!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..