Domů » Cvičím, cvičíš, cvičíme

Cvičím, cvičíš, cvičíme

Blog 13-002

Je půl sedmé ráno, všude je tma, venku mrzne, děti sladce oddychují v postýlkách a mě probouzí z tvrdého spánku zvonění budíku. A tak sice nerada, ale přesto dobrovolně vstávám, pyžamo vyměňuji za sportovní oděv, zapínám počítač a na stůl chystám dvě plné PET lahve. Takto, něco po začátku nového roku, vypadá mé každé ráno. Ráno s Jillian. Zatím mám odcvičen Level 1 a výsledek?

Rozhodně nějsem ani o 10kg lehčí ani o 5cm hubenější, ale po těch deseti dnech dokážu udělat zhruba patnáct kliků v tahu, bez toho abych se pak skácela k zemi jako hruška (takže ani na hodinách Pilates už nevypadám jako věčný funící začátečník), cítím asi všechny svaly v těle snad kromě kotníků a vůbec je mi zkrátka fajn. A co že mě k takovému rannímu bláznovství přivedlo? Určitě nejsem nejstarší, ale blíž už je mi číslo 30 než 18, navíc jsem během necelých dvou let odnosila a porodila dvě děti, což plochému bříšku zrovna nepřálo a já se rozodně neřadím mezi ty šťastné, které před sebou do porodnice ladně nesou malý pupíček a odchází jak jinak než ve svých předtěhotenských džínách, čísla max 38.

IMG_0118-001

Já se tenkrát do porodnice dokulila a odcházela také ve svých kalhotech – těch těhotenských, které už mi po devíti měsících soužití neskutečně lezly na nervy, ale žel byly tím jediným co jsem na sebe nasoukala. Kila po obou porodech šla sice dolů nakonec dobře (ono to noční vstávání po 20 minutách má i své výhody), ale svaly zůstaly kdesi v nenávratnu.

A tak jsem si na začátku nového roku řekla, že už je načase s tím něco udělat, ne kvůli lidem, ne kvůli požadavkům dnešní doby, ale čistě kvůli sobě a svému dobrému pocitu a fyzické kondici. Jestli Pán Bůh dá a budu zdravá, tak nechci za pár let tu třicítku slavit s jazykem na vestě.

A protože jak je známo, že „příklady táhnou“, cvičí se mnou poctivě každé ráno i manžel. A naše holky, když nás náhodou vidí, tak se náramně baví. Nicméně, Jillian se jim taky líbí, a když ji vidí na obrazovce poskakovat, nejraději by do toho počítače vlezly za ní.

Tak to zkuste, 20 minut denně pro zdraví je, myslím, přijatelná oběť i v dnešní uspěchané době.

5 comments

  1. sejmon says:

    Jojo, taky si dávám svých „dvacet“ pro zdraví. Jen to je po obědě a Jillian s nimi nemá vůbec nic společného :). Ale nějak si nedovedu představit, že vstávám ještě o půl hoďky dřív, holt po vzoru Králíků z klobouku – já mám ještě noc – škoda, že to nemůžu říct o té půl sedmé, to už u nás neoddychuje ani ten pes. Ale na budíku, to opravdu ušetříme:))

  2. Marki says:

    No, Moni, já si říkala, že pro některé maminky bude ta půl sedmá jak provokace, když u nás se zase brebentí večer do 11 a ráno tu máme do devíti šípkové království. A tvých 20 je myslím úplně stejně prospěšných jako mých 20:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *