Když jsem čekala první dcerku, představovala jsem si mateřství nějak takhle… sladké, růžové, pěkně našlehané, plné chuti. Nespletla jsem se. První úsměvy, první lžička, první krůčky, zamávání, užmoulané kytičky předávané s jiskřičkami v očích, večerní pusinky, jen pro maminku… Ale pak jsou taky dny černobílé, bez té vší šlehačky okolo. Noci probděné u postýlek s teploměrem, kdy si zoufáte jak srazit horečku, náhlé výjezdy na pohotovst, scény ve městě, když potřebujete nutně koupit aspoň pár rohlíků a dítě řve a vy byste ho nejraději minimálně přizabili. Otázky kladené do tiché tmy, spolykané slzy… bez odpovědi…

Být mámou je těžké! Být mámou je krásné! Každý den, každou hodinu, každou minutu. Od chvíle, kdy si ten malý uzlík přineseme domů, a asi  už napořád… Někdy to nezvládám. Nechce se mi každou noc třikrát vstávat a převlékat počůrané peřiny, občas bych ráda zašla v pátek do kina a někdy nemám chuť se s nikým bavit, natož odpovídat po stopadesáté na stejnou otázku. Někdy si vůbec nepřipadám jako dobrá máma, ale mám neskutečně trpělivé děti. A taky muže, který mě má prostě rád… takovou jaká jsem…

Od něj jsou tyhle krásné dárky. Cedulka už visí, tak si budu každý den připomínat… Šlehačky se nesmí sníst moc, protože pak člověka bolí břicho!

Krásný svátek Vám všem, maminky!