U nás doma chodíme na pivo zásadně společně jako rodina, zásadně ještě před Večerníčkem a v létě. U nás doma totiž jít na pivo znamená pár hodin pohody, které strávíme na dvorku ve Dvorku. Lépe řečeno ve Dvorku pod Petrovem. Ano, pod krásnou a slavnou brněnskou katedrálou se ukrývá takový malý ráj v dnešní uspěchané době. A my, když už je toho všeho okolo prostě moc, vyrážíme právě tam!

To je tak. Výprava začíná už tím, že dopoledne z čekárny u dětského doktora volám a zamlouvám stolek. Ovšem nezamluvím nic, protože volám tak brzy, že někteří lidé tou dobou zkrátka ještě nepracují. A matce zvyklé být na příjmu 24 hodin denně už to nějak nedochází. Nevadí, nevadí, nakonec se domluvíme, milý hlas volá nazpět přesně v tu dobu, kdy jsme si slíbily. „Ano, ano, píšu si – stolek u pískoviště, dva dospělí tři děti.“

Odpoledne volá manžel, nestíhá, takže já opět vytáčím již známé číslo. Naštěstí tím nikoho nevytočím. „Ano, samozřejmě, přijďte, těšíme se na Vás“, ujišťuje mne znovu milý hlas!  Cítím se skvěle, lidé ještě i dnes dokáží být příjemní!

Konečně vyrážíme, stolek na nás počkal. Děti se vrhají k písku, místní pejsci se vrhají k písku a vzájemně si vůbec nepřekáží. Heslo zní: „Hlavně, když neřvou“. Dáváme si pivo, tedy muž si dává pivo, my s dětmi výbornou domácí limonádu. Tu bezinkovou bych mohla pít po litrech, ale citronáda taky není vůbec marná.

Manžel se vyptává na něco k jídlu. Na lístku nic nenajdete, ale o to větší překvapení Vás vždycky čeká. Někdy jsou dokonce grilovací hody, jindy dostanete třeba domácí obloženou bagetku a jednou manžel dokonce dostal i večeři pana majitele. Chudák, on to netušil, žena mu ji prostě prodala před nosem. Zkrátka ve Dvorku nejspíš platí „Zákazník na prvním místě“.

A je to tu opravdu znát. Děti jsou vítány. Ty naše, ač jinak docela ovladatelní tvorové si vždycky myslí, že jsou prostě někde na dvorku. A tak už pobavily nejedno osazenstvo. Třeba tancem s cimbálkou nebo zpěvem u klavíru. Ano, ten v kavárně také najdete. A můžete si na něj zahrát cokoli a kdykoli.

Jíme, také trochu krmíme neodbytné psíky, kteří asi vytušili, že by z nás mohlo něco „kápnout“ a ono jim to i vyšlo. Zanedlouho zvoní telefon. „Sedíte tam ještě? Jo? Tak my dojdeme za Vámi“ A dojdou. Přibíráme další židli. Zase o jedno dítko navíc. Načež se budí tříměsíční Matěj, ale neprotestuje. Sedí a poslouchá. A my povídáme. Upíjíme další pivo a limo. Večerníček už dávno skončil, ale dnes to nikomu nevadí. Tomuhle říkám pohoda! Letní pohoda! Slunce zapadá, trochu se balíme do dek připravených na křesílkách. Na katedrále se rozeznívají zvony, okolo nás voní bylinky rozesázené v truhlíkách a nám je moc fajn.

Řekla bych, že to je na kavárně jedno z nejdůležitějších. Jakou vytvoří atmosféru. A to tady umí. Opravdu jo! A to latte dělají taky výborně!