Domů » Archivy pro Marki

Archiv autora: Marki

Doba sdílecí

 

Před pár lety nám přišlo, že tři malé děti na jeden dům je nějak moc. Zato teď už nestíháme, aby nám něco vůbec nějak přišlo. Dětí je osm. V jednu chvíli tak máte v bytě třeba 5 dětí, v další Vám zbyde třeba jen jedno. A ještě k tomu ani nemusí být Vaše. Takové pondělní odpoledne je vůbec hektické. Jdete vzít z postýlky Vaše nejmladší dítko a posadit ho na nočník, prostřední si něco kreslí, v obýváku na zemi Vám mezitím usne kojenec (ne Váš) a na schodech už si prozpěvují „Měla babka čtyři jabka“ ty dvě školačky, které šla vyzvednout máma to spícího mimina. Stíháte? Vnímáte? My už ani ne. Ale dnes je moderní sdílet kde co. Byty, auta…no, tak my sdílíme děti. A ony ještě ke všemu vypadají, že nic lepšího nemůže být!
p.s. Teo si dlouho nepospal, protože Maty ho celou dobu kamarádsky povzbuzoval štoucháním a do ucha mu šeptal „Hej!“

Co v létě dělat nemůžete

podzim

Tak nakonec přišly. Ty tmavé a deštivé podzimní dny. Přiznám se,  že je nemám moc ráda. U nás doma teď budeme téměř půl roku skoro celé dny svítit a vstávání za tmy taky není má oblíbená činnost. Jenže člověk nemůže půl roku jen čekat na jaro a každý den, i ten nejšedivější, může přinést něco nového. A pravdou je, že na podzim se dají  úplně bez vyčitek dělat věci, které by v létě vypadaly přinejmenším zvláštně… Read more

Babiččina remoska

kynuté buchty

Stávala na prvním schodku v předsíni. Babiččina remoska. A uvnitř se pekly ty nejlepší kynuté buchty. Nebo kuře. To úplně obyčejné s bramborami omaštěnými máslem. Jenže ta vůně… Stačí zavřít oči a jsem tam znovu. V babiččiné kuchyni a je mi znovu pět let. Babička umývá nádobí u toho starého umývacího stolu, a zdá se, že jí vůbec nevadí, že tohle dělá několikrát denně a k tomu tisíc jiných věcí. Povídáme si a mně, té malé pětileté dušičce, je tak nějak hrozně fajn.

A pak prázdniny u druhé babičky. Je mi už o pár let víc. Venku mrzne a my spolu sedíme v té staré kuchyni na chalupě, babička vaří a povídáme si. Teda spíš ona povídá. Příběhy. Stokrát řečené, ale já je tak ráda poslouchám. Ne tak úplně veselé, ale vlastně vůbec ne smutné. Celé 20. století jako na dlani. A najednou ty staré zažloutlé fotky vypadají úplně jinak. Všechny ty útěky do lesa při náletu, noci v seníku, když přišli ruští vojáci, ale taky sáňkování z brněnských kopců do vysílení. Všechny ty lásky roztržené osudem a výrobky z chleba uvnitř komunistických lágrů. Malé děti, které se nikdy nedožily dospělosti a manželství, která vydržela přes všechny těžkosti…

Sedím v té kuchyni, kde sálá z kamen hřejivé teplo, dívám se na babičku a poslouchám. A když zavřu oči, klidně znovu a znovu. Jak ráda se k těm příběhům vracím. Do všech těch hořkosladkých vzpomínek lidí, které já jsem mnohdy ani nepoznala. Všechny ty radosti i bolesti, ztráty a nálezy, pevná přátelství, která vydrží mnohem víc než ostnatý drát.

Příběhy…myslím, že má velký smysl je psát, vyprávět…a hlavně žít!

 

Až vyroste

až vyroste

 

Co bych si moc přála, až jednou vyroste?

Aby ta jeho ruka jednou byla stejně pevná jako jemná a ta ramena, aby dokázala unést mnohem víc než sebe sama…

Svatováclavský Rožnov

 

světnice

Jako asi většina z Vás, i my jsme včerejší volno využili k rodinnému výletu. Původně jsme zvažovali po roce znovu navštívit Vídeň, ale kombinace tři děti a velkoměsto nám nakonec nepřišla příliš lákavá, a tak jsme svůj plán přehodnotili a vyrazili do Rožnova pod Radhoštěm. Pro mě osobně město mnohých vzpomínek. Takový školní výlet ve druháku na střední, je přímo studnice vzpomínek a zážitků :) Od té doby jsem tohle krásné město ale nenavštívila. Až včera, společně s mužem a dětmi. Read more

Takové období

spolu
foto Petra Hašková

 

Četla jsem si jeden článek. O mateřství kolem dvacítky. Byl takový mile pozitivní. No jasně, patřím do té kategorie taky. Ale mám kolem sebe spoustu dalších matek. Některé jsou mladší, některé o pár, a některé i o víc než pár let starší než jsem já. A všechny máme tak stejně staré děti. Jak nás tak už pár let pozoruju, zjišťuju, že je to nakonec úplně jedno. Všechno má svoje. Výhody i nevýhody. Je úplně zbytečné se porovnávat a říkat si, co kdo stihnul a kdo je na tom líp.

V životě většiny z nás totiž jednou prostě přijde období, kdy:
– chodíte ve tři ráno po bytě, na ruce řvoucí mimino a očima posouváte ručičky hodin, aby už aspoň svítalo a všechno kolem nevypadalo tak hrozně temně
– znáte všechna česká říkadla a pohádky i pozpátku
– plníte svůj Facebook a Instagram fotkami svých pokladů, které Vám Vaši přátelé buď nadšeně lajkují nebo úplně ignorují (podle toho, v jakém jsou zrovna období)
– sedíte v kuchyni na zemi, na sporáku smrdí připálené brambory a Vám se derou do očí slzy, protože si připadáte úplně k ničemu
– stojíte uprostřed drogerie s vřeštícím batoletem, které zrovna chce poshazovat všechny věci z regálu, protože prostě jen chce a Vy zase nevíte co s ním, i když už jste doma měli dvě taková vřeštící batolata…

Když se rozhodnete mít děti, tohle všechno jednoduše přijde úplně stejně, ať už Vám je 20, 30 nebo 40.
A pak jednou přijde den, kdy poprvé necháte děti doma a jdete nakoupit a když se vrátíte, děti dělají přesně to, co řekly, že dělat budou a pak si spolu sednete do kuchyně a povídáte si a je Vám fajn, protože víte, že všechno to předtím bylo jen takové období

Baby market

Baby market

Není to ani měsíc co jsme jedno horké dopoledne na zahradě Dvorku pod Petrovem u šálku kávy domlouvaly Baby market. To jsme ale ještě ani nevěděly, že se tahle akce bude jmenovat zrovna Baby market a už vůbec jsme netušily, že bude mít takový úspěch.

My se hlavně těšily na klidný den strávený pod věží brněnské katedrály. Že tak úplně klidný nebude nám bylo jasné hned, když jsme se blížily k velkým vratům kavárny. Těmi vraty totiž celý den proudily mámy a jejich děti, na Dvorku se sem tam utvořila kočárková zácpa, ale nikomu to nevadilo, protože všichni kdo  přišli, měli jediný cíl – pořádně si ten den užít! Read more

Ségry

ségry
Foto: Petra Hašková

 

Ségry. Občas se nás někdo ptá, jak se nám spolu pracuje. Celkem dobře, říkáme. Člověk nemusí řešit žádné víkendovky na podporu budování týmu. My ho poctivě budovaly celých patnáct let v jednom pokoji. Umění uhájit si svůj prostor, názor, vyjít si navzájem vstříc a říct si i to nepříjemné, to by nám myslím šlo. A to, kdo nakonec většinou mívá poslední slovo bylo dané už někdy našimi daty narození :)
Jedna druhou známe tak dobře, že není potřeba říkat si všechno.
A možná nejlepší je, že když ta jedna má zrovna pocit, že to je všechno úplně k ničemu a nejlepší by bylo se na všechno rovnou vykašlat, ta druhá pohodí hlavou a řekne: „Hele, vzpamatuj se, co kdybychom to udělaly takhle…?“
Máma nám vždycky říkala – „Buďte rády, že se máte!“ A my jsme…

Kdo víc, kdo dál

stromy

 

Všichni v tom žijeme. Kdo víc, kdo dál, kdo líp…Všichni se snažíme dělat vše rychle a nejlíp a co nejmíň spát a co nejvíc stihnout, zažít, ochutnat… V polovině července jsem strávila pár dnů s dcerkou v nemocnici. Letos už potřetí. Když jsem ji doprovodila na vyšetření a vracela se zpět, koutkem oka jsem zahlédla maminku, asi tak stejně starou jako jsem já. Za ruku vedla asi dvouleté dítko. Nemělo vlásky. Nespěchali. Neměli kam. Vraceli se na svůj pokoj. Ona se jemně usmívala, dítko se jí důvěřilo drželo za ruku.
Ten večer jsem musela jít na vzduch. Procházela jsem se venku asi dvě hodiny, nikam jsem nespěchala, jen přemýšlela. Další dny jsem zvolnila. Na maily odpovídala, ale s mírným zpožděním, pár věcí jsem vypustila úplně. Tělo bylo tak vyčerpané, že jsem si musela jít každý den po obědě lehnout. A víte co? Nestalo se vůbec nic. Život běží dál, já jsem dál máma a dál dělám práci, která mě těší…
A večer nesedím u počítače, ale chodím ven, pozoruju západ slunce a je mi v tom tichu moc dobře…
To asi jen občas máme pocit,že jsme důležitější než jsme a je fajn si připomenout, že je zázrak, že vůbec jsme.