Ve frontě

ja-a-maty

Možná to znáte. Stojíte ve frontě a v kočárku nebo za ruku máte batole, které po chvilce zjistí, že se nudí (jako 90% všech lidí v obchodě). Po další chvilce zjistí, že se nudí tak moc, že to potřebuje sdělit (jako 90% lidí v obchodě, kteří to začnou sdělovat člověku stojícímu za sebou). Jenže batole negativní emoce většinou sděluje řevem, křikem, pláčem. A najednou se 90% procent lidí v obchodě přestane nudit. A hledí na Vás. Pohoršeně, a v očích jim čtete otázku „Co s tím, matko, uděláš?“ Někteří to nevydrží a utrousí (potichu, aby to vypadalo, že to jako nemůžu slyšet, ale dostatečně nahlas na to, abych to nepřeslechla): „To je hrozný, jak ty děcka křičí. To já už bych mu teda dala přes zadek!“
S první půlkou věty nemůžu než souhlasit. Možná Vám řeknu tajemství, ale matky taky nesnáší křík (nejen) svých dětí. Neznám nikoho, kdo by si ho užíval. Jsou lidé, kteří po čase trochu otupí. Ale jen trochu. I mámy jsou jen lidi. A mají ušní bubínky – fakt! A druhou půlku věty nechápu. Dítě křičí, tak mu dám na zadek…a co myslíte, že se stane? Ano, začne křičet ještě víc :)
Co v takových chvílích dělávám? Jak kdy. Občas pomůže říct básničku, občas vzít do náruče, občas taky vůbec nic. Jediné co vím je, že za rok bude líp, protože dvě z mých tří dětí už se ve frontě nudí potichu.
A že si těch deset lidí přede mnou o mně myslí, že jsem úplně neschopná matka? Asi myslí. Jenže sotva vyjdu z obchodu, to dítě se začne smát a holky mi budou něco vykládat a on mě zase někdo zastaví a řekne mi, jak mám ty děti krásně vychované…
Mateřské paradoxy.

Naštěstí mámu mámou nedělá počet (ne)zvládnutých hysterických scén. Ono je to všechno trochu složitější. A těžko někoho hodnotit. Všechny uvidíme až za pár let…jestli jsme měly ten správný směr…

Myslíme, že Vás čeká báječný rok!

Báječné oslavy

Je to asi rok, co jsme seděly v naší kuchyni na papírem A4 a vymýšlely osnovu budoucí knížky. Zadání bylo poměrně jasné. Kniha s návody na jednoduché tvoření. Jenže nám to nějak nestačilo. My nechtěly jen tvořit a psát návody. Moc jsme si přály vytovřit knihu, která bude krásná i praktická zároveň, a ze které bude dýchat domácí atmosféra a život. Chtěly jsme do ní přenést to čím vlastně žijem, co nás baví, co řešíme. Na tom jsme se shodly. A pak už to šlo celkem snadno. Čtyři kapitoly. Čtyři témata, která Vás můžou provázet celý rok. Čas na čaj, Oslavy, Piknik a Vánoce. To budou naše Báječné oslavy. Při přípravách jsme skládaly, lepily, šily, ale taky vařily, pekly a  došlo i na sklenku něčeho ostřejšího. To všechno jsme pak aranžovaly, rovnaly, ledabyle rozhazovaly a hlavně fotily. A taky psaly. Ano, naše knížka bude také plná příběhů. Krátkých, ale našich. Tak trochu jsme se v nich vracely do dětství, a tak trochu jsme psaly o tom, čím žijeme teď.. Read more

Doba sdílecí

 

Před pár lety nám přišlo, že tři malé děti na jeden dům je nějak moc. Zato teď už nestíháme, aby nám něco vůbec nějak přišlo. Dětí je osm. V jednu chvíli tak máte v bytě třeba 5 dětí, v další Vám zbyde třeba jen jedno. A ještě k tomu ani nemusí být Vaše. Takové pondělní odpoledne je vůbec hektické. Jdete vzít z postýlky Vaše nejmladší dítko a posadit ho na nočník, prostřední si něco kreslí, v obýváku na zemi Vám mezitím usne kojenec (ne Váš) a na schodech už si prozpěvují „Měla babka čtyři jabka“ ty dvě školačky, které šla vyzvednout máma to spícího mimina. Stíháte? Vnímáte? My už ani ne. Ale dnes je moderní sdílet kde co. Byty, auta…no, tak my sdílíme děti. A ony ještě ke všemu vypadají, že nic lepšího nemůže být!
p.s. Teo si dlouho nepospal, protože Maty ho celou dobu kamarádsky povzbuzoval štoucháním a do ucha mu šeptal „Hej!“

Co v létě dělat nemůžete

podzim

Tak nakonec přišly. Ty tmavé a deštivé podzimní dny. Přiznám se,  že je nemám moc ráda. U nás doma teď budeme téměř půl roku skoro celé dny svítit a vstávání za tmy taky není má oblíbená činnost. Jenže člověk nemůže půl roku jen čekat na jaro a každý den, i ten nejšedivější, může přinést něco nového. A pravdou je, že na podzim se dají  úplně bez vyčitek dělat věci, které by v létě vypadaly přinejmenším zvláštně… Read more

Babiččina remoska

kynuté buchty

Stávala na prvním schodku v předsíni. Babiččina remoska. A uvnitř se pekly ty nejlepší kynuté buchty. Nebo kuře. To úplně obyčejné s bramborami omaštěnými máslem. Jenže ta vůně… Stačí zavřít oči a jsem tam znovu. V babiččiné kuchyni a je mi znovu pět let. Babička umývá nádobí u toho starého umývacího stolu, a zdá se, že jí vůbec nevadí, že tohle dělá několikrát denně a k tomu tisíc jiných věcí. Povídáme si a mně, té malé pětileté dušičce, je tak nějak hrozně fajn.

A pak prázdniny u druhé babičky. Je mi už o pár let víc. Venku mrzne a my spolu sedíme v té staré kuchyni na chalupě, babička vaří a povídáme si. Teda spíš ona povídá. Příběhy. Stokrát řečené, ale já je tak ráda poslouchám. Ne tak úplně veselé, ale vlastně vůbec ne smutné. Celé 20. století jako na dlani. A najednou ty staré zažloutlé fotky vypadají úplně jinak. Všechny ty útěky do lesa při náletu, noci v seníku, když přišli ruští vojáci, ale taky sáňkování z brněnských kopců do vysílení. Všechny ty lásky roztržené osudem a výrobky z chleba uvnitř komunistických lágrů. Malé děti, které se nikdy nedožily dospělosti a manželství, která vydržela přes všechny těžkosti…

Sedím v té kuchyni, kde sálá z kamen hřejivé teplo, dívám se na babičku a poslouchám. A když zavřu oči, klidně znovu a znovu. Jak ráda se k těm příběhům vracím. Do všech těch hořkosladkých vzpomínek lidí, které já jsem mnohdy ani nepoznala. Všechny ty radosti i bolesti, ztráty a nálezy, pevná přátelství, která vydrží mnohem víc než ostnatý drát.

Příběhy…myslím, že má velký smysl je psát, vyprávět…a hlavně žít!

 

Šátek, má radost i záchrana

img_1897-edit-2

Tento týden probíhá Mezinárodní týden nošení dětí, tak jsem si řekla, že tento článek věnuji právě nošení v šátku.

Teo po příchodu na svět moc nechápal, proč by se jako neměl nosit dál, když to dělal přece celý svůj předešlý život. A tak se nošení v šátku stalo během pár dní opět mojí každodenní součástí. Navíc čím jsem starší, tím ten dětský pláč nějak hůř snáším. A tak abych si zachovala alespoň trochu chladnou hlavu a pohodovou domácí atmosféru, byl šátek volbou číslo jedna.

A i když kočár také občas používám, nošení pořád vede, protože má pro mne spoustu nesporných výhod: Read more

Svatováclavský Rožnov

 

světnice

Jako asi většina z Vás, i my jsme včerejší volno využili k rodinnému výletu. Původně jsme zvažovali po roce znovu navštívit Vídeň, ale kombinace tři děti a velkoměsto nám nakonec nepřišla příliš lákavá, a tak jsme svůj plán přehodnotili a vyrazili do Rožnova pod Radhoštěm. Pro mě osobně město mnohých vzpomínek. Takový školní výlet ve druháku na střední, je přímo studnice vzpomínek a zážitků :) Od té doby jsem tohle krásné město ale nenavštívila. Až včera, společně s mužem a dětmi. Read more